Indologický seminář (2024).

Nejstarší indianizované říše Asie

Aleš Krejčí

Úvod

V posledních staletích před naším letopočtem dosáhla Indie v některých svých oblastech takové společenské úrovně, že získala patrný náskok před jinými regiony jižní a jihovýchodní Asie. To umožnilo Indům současně s rozvojem pozemního a zejména námořního obchodu šířit svou kulturu. Mladé a méně vyspělé státní celky, nábožensky vztažené k původnímu animismu a šamanismu, snadno přijímaly propracovanější názory buddhismu a později hinduismu, často zprostředkované přímo indickými mnichy a bráhmany. Podobné klima, zemědělství a životní styl v jihoasijské monzunové oblasti se odrazilo i v podobném pohledu lidí na svět, reflektovaném oběma zmíněnými náboženskými systémy. Jednotlivé regiony k nim přistupovaly různým tempem, někde je přebíraly ortodoxněji, jinde je přizpůsobovaly místním potřebám. Nové náboženské systémy a instituce byly samozřejmě i vítanou oporou státní moci. Výsledkem sociokulturní interakce, trvající stovky let, bylo postupné začlenění indických aspektů vládnutí, náboženství, písma, literatury i výtvarného umění včetně architektury do vlastní kultury. Některé myšlenky indického modelu však nebyly přebírány, anebo pouze v pozměněné či oslabené podobě – například kastovní systém uspořádání společnosti ve své původní indické podobě jinde nezdomácněl. Ekonomické vztahy mezi indickými královstvími při Bengálském zálivu a říšemi jihovýchodní Asie byly založeny spíš na konvergenci (materiální, klimatické, životním způsobu) než na dominanci.

Nejstarší historické zmínky o většině indianizovaných státních útvarů pocházejí jednak z čínských letopisů, jednak z místních epigrafických nálezů v sanskrtu či jazyce pálí, psaných staroindickým písmem bráhmí. Ve výtvarném umění 1. tisíciletí převažuje umění sakrální. Buddhistická architektura přebírá indické stúpy a viháry, hinduistické chrámy navazují na indické garbhy, šikhary, vimány a mandapy. Původní indické stavební typy jsou postupně v různé míře upravovány a přetvářeny do jednotlivých národních stylů. Podobně je tomu i v tvorbě reliéfu a sochařství, kde se původní ikonografie indické mytologie opírá o guptovský a pallavský styl 4.- 6. století a postupně nachází svůj vlastní výraz v regionálních stylech.

Do původního prostoru „velké“ Indie budeme v tomto textu zahrnovat i dnešní Pákistán a Bangladéš, a s jistými výhradami též Afghanistán: jeho úzké propojení s indickou kulturou ve starověku je evidentní už dávno před vznikem Indo-řeckého království ve 2. století př.n.l. a v dalších staletích prokazatelné existencí Indo-skytského a Indo-parthského království i Kušánské říše atd. až do příchodu islámu od 7. století. Ve výše popsaném smyslu naopak nebudeme za indianizaci považovat obecně známé šíření buddhismu do Střední Asie a na Dálný východ, protože nebylo provázeno oním komplexním vlivem v přijímané mytologii a kosmologii, v umění, ve společenském uspořádání, řízení státu a dalších aspektech. Zde se proto zaměříme především na říše a státy jižní a jihovýchodní Asie indianizované před 8.-9. stoletím. V úvodu ještě připomeňme, že ona indianizace neměla podobu vojenské kolonizace zabráním území a vnucením vlastní politiky, ale probíhala pozoruhodně nenásilným a mírumilovným způsobem. Výjimku tvoří několik tamilských válečných epizod na Srí Lance v 9. a 10. století a vojenská kampaň čólského vládce Radžendry I. v roce 1025 do jihovýchodní Asie s cílem prosadit prosadit námořní dominanci Čólů v regionu proti říši Šrívidžaja (viz).

Anurádhapura

Nejstarší indianizovanou říší mimo území Indie bylo království v severní části Srí Lanky. Podle známé historie přišel někdy kolem roku 247 př. n. l. na ostrov mnich Mahinda, vyslanec (snad bratr nebo syn) slavného indického císaře Ašóky, a přinesl buddhistické učení. Mahinda se usadil poustevnickým způsobem na zalesněném kopci v Mihintale, jen pár kilometrů od hlavního města království Anurádhapury. Po několika disputacích s Mahindou král Tissa konvertoval i s dvorem k buddhismu. Vladař věnoval mnichům v sídelním městě královský park (Mahameghavana) pro klášter a zasazení odnože stromu Bódhi z indické Bódhgaje. Severně od něj založil nejstarší stúpu na ostrově (dagobu Thuparama) pro uložení Buddhovy relikvie.

O století později byla celá Srí Lanka sjednocena pod vládou krále Dutthagámaního. Během anurádhapurského období, které pak trvalo až do roku 998, se buddhismus stal na ostrově zcela dominantním učením mezi většinovým etnikem Sinhálců. Ve výtvarném umění se zpočátku projevil vliv jihoindického uměleckého centra v Amarávatí: v architektuře cihlových stúp například umístěním čtyř kamenných oltářů do světových stran, tvořených slepými nikami ohraničenými polosloupy či pilastry se zdobenými překlady (vahalkada). Obklopení stúpy koncentrickými řadami sloupů a zastřešením prostranství kolem stúpy (vatadage) je ovšem novátorským řešením sinhálských tvůrců, stejně jako podlahové desky s bas-reliéfy na vstupech do svatyní (tzv. měsíční kameny). Buddhistická kultura prosperovala zejména díky moci rozsáhlých klášterů – jen v hlavním městě království žilo v 5. století podle odhadů archeologů 15 až 20 tisíc mnichů a dodnes je tam k vidění velké množství částečně zachovalých nebo restaurovaných staveb a areálů.

Vliv jihoindické kultury se na Srí Lance projevil během několika vlád samozvaných tamilských vladařů (např. ve 2. čtvrtině 5. století), silněji pak během občanské války na ostrově v 7. století, kdy indický vliv zesílil s rostoucím obchodem za tamilské dynastie Pallavů. V Indii v dalších staletích ustupoval význam buddhismu ve prospěch šířícího se hinduismu. Ale ani mocenské aliance a vojenské střety Tamilů (Pallavů a Pándjů) se Sinhálci na obou stranách mořského průlivu nezvrátily na Srí Lance náboženský vliv na stranu hinduismu. Ten pevně zakotvil pouze na severu ostrova až za nadvlády tamilských Čólů na přelomu 10. a 11. století (chrám Šiva Dévalé 2 v Polonnaruwě). Starší svatostánek pallavského typu Nalanda Gedige (25 km severně od Matale) je sice datován mezi 8. a 10. století, ovšem není jasné, zda sloužil potřebám hinduistů nebo buddhistů. Théravádový buddhismus je dodnes na Srí Lance převažujícím vyznáním, které následuje 70 % populace.

Panství Liččhaviů

Liččhaviové byli indo-árijský kmen, který podle raných buddhistických textů obýval v Buddhově době území severně od Gangy a Magadského království v dnešním Biháru. Jsou spojováni s tamním významným buddhistickým centrem Vaišálí, kde se měl narodit i džinistický Mahávíra. O mnoho generací později, v první polovině 4. století, se první císař guptovské dynastie Čandragupta I. oženil s liččhavijskou princeznou Kumáradéví, což byl vlastně počáteční moment územního rozmachu tehdy ještě nevelké Guptovské říše. Celý kmen Liččhaviů anebo jeho část pak odchází do hornatých částí středního Nepálu a vládne tam v káthmándském údolí zhruba mezi léty 400 a 750.

Je nepochybné, že jako vazalové Guptovců už v počátcích svého království přinášeli Liččhaviové náboženskou toleranci typickou pro jejich mocné sousedy na jihu. Stejně tak je nade vší pochybnost, že indický myšlenkový svět pozvolna pronikal do horských oblastí mnohem dříve, vždyť Nepál je zmiňován už ve staroindických eposech a upanišadách. Nejstarší materiální a epigrafické doklady přítomnosti hinduismu se však datují až do 5. století (např. v chrámu Čangu Narajan). Pod vlivem Songcäna Gampo, prvního buddhistického krále a sjednotitele Tibetu, také nepálská elita konvertovala kolem roku 640 k mahajánovému buddhismu. Ten se později mísil s tantrickým buddhismem a tantrickým hinduismem z Indie a vadžrajánovým buddhismem (lámaismem) z Tibetu do neopakovatelné synkretické podoby, která je pro Nepál do dneška tak typická. Podle statistiky vyznává dnes 81 % populace Nepálu hinduismus.

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

Vývoj státních celků 1. tisíciletí na území dnešního Myanmaru, Thajska, Malajsie a některých částí Indonésie zůstává dodnes poněkud nepřehledný. Na jedné straně nedostatek archeologického materiálu i písemných dokladů a na straně druhé v čínských pramenech množství rozdílných názvů pro zdejší územní a politické celky, z nichž některé mohou označovat stejný útvar, logicky vedou ke stále dalším diskusím a hypotézám. Do nich je zahrnováno i toponymum Suvarnabhumi, které se vyskytuje v řadě starých indických textů, buddhistických i hinduistických. Přístav a “zlatá země” Suvarnabhumi je idealizované místo, jakási obdoba Atlantidy či Eldoráda kdesi na východ od Indie, kam připlouvali jednak obchodníci vydělávat jmění a přivážet odtud zlato a exotické produkty, po kterých toužila rostoucí elita, jednak i buddhističtí a hinduističtí učitelé, aby tam šířili své učení. Přestože chybí jakýkoliv důkaz o konkrétním místě a existenci Suvarnabhumi, různé národy jihovýchodní Asie si toto legendární království přisvojují a nárokují si jeho etnické a politické dědictví jako nástupnický stát.

Pobřežní plavba umožnila mezinárodní obchod na velké vzdálenosti už ve starověku. Nálezy římských mincí a čínské keramiky v různých přístavech jižní a jihovýchodní Asie jsou toho jasným dokladem. Zhruba v 6. století se námořníci naučili využívat převládající monzuny a proplouvat Malackým průlivem, což pomohlo zkrátit cestu do východní Asie. Námořníci z Thajského zálivu se tak dostali do přímé konfrontace s jejich rivaly, námořníky z Jávského moře, kteří již obchodovali z několika důležitých přístavů. V této době vzrostl význam Malajského poloostrova a indonéského souostroví a nová obchodní síť “říše jižního moře” se propojila od Jávy a Sumatry až na Srí Lanku. To předznamenalo pozdější sféru aktivity námořních říší Mataram a Šrívidžaja a propojení mořských cest na Madagaskar a do východní Afriky, avšak také vytváření námořní Hedvábné stezky mezi Čínou, Perským zálivem a Rudým mořem. 

– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –

Městské státy Pyu

Tibeto-barmské etnikum Pyu v nížinném vnitrozemí dnešního Myanmaru zakládalo už od 2. století př. n. l. městská osídlení uprostřed zavlažovaných polí jinak vyprahlého poříčí řeky Iravádí a jejích přítoků. Od 1. století byl dlouho hlavním střediskem městský stát Halin na severu, od 7. století přebírala klíčovou roli jižněji položená Šrí Kšétra u dnešního města Pyay na břehu Iravádí; dalšími městskými státy ležícími mezi těmito dvěma centry byly (od severu) Maingmaw, Binnaka a Beikthano. V prvních staletích našeho letopočtu byly tyto státy důležitým prostředníkem obchodu mezi Indií a Čínou. S postupným rozvojem námořního obchodu jejich význam klesal. Od 8. století navíc čelily nájezdům etnika Barmánců od severu z jihočínského království Nan-čao v dnešní čínské provincii Junnan. Barmánci poté založili své centrum v Pugamu (Baganu), přijali buddhismus a expanze Pugamské říše vedla k definitivnímu zániku států i etnika Puy v 11. a 12. století.

Výrazná indianizace států Pyu probíhala ruku v ruce s vnitrozemskými obchodními trasami. Od 4. století v Pyu převládl théravádový buddhismus, obyvatelé převzali buddhistický kalendář a indické písmo bráhmí. Králové se titulovali s příponou varman (ze sanskrt. chráněnec, krunýř, brnění), stejnou jako později v Čampě nebo Khmerské říši. V buddhistickém učení se prosazoval vliv jižních indických škol, zejména učence Buddhaghóši, v umění styl jihoindických center Amarávatí a Nagardžunakonda v dnešní Andhrapradéši. Archeologicky je nejlépe prozkoumaná Srí Kšétra a Beikthano. Mezi pozoruhodné a typické cihlové stavby patří Bawbawgyi Pagoda ve Srí Kšétře, což je tradiční polokulovitá stúpa zvýšená válcovým tamburem, evokující podobnost se stúpami pákistánské Gandháry v údolí Swat, tedy regionu velmi vzdáleného od zmíněné Andhrapradéše. Nálezy sochařských děl ovšem prokazují i přítomnost hinduismu, mahajánového buddhismu, a později také tantrického buddhismu, což bylo nepochybně dáno i relativní blízkostí Bengálska.

Monská panství

Paralelně se státy Pyu existovaly v 1.-6. století v jižní části dnešního Myanmaru a západní oblasti Thajska politické celky austroasijského etnika Mon. V čínských pramenech se nazývají Tun Sun a označují pět království. Starší období je zastřeno nánosem legend a hypotéz. Pětice těchto menších království si pravděpodobně uchovala nezávislost do poloviny 3. století, kdy byla obsazena říší Funan a stala se jeho vazaly. V této době je zmiňována přítomnost komunity přistěhovalců z jižní Asie, včetně více než tisícovky indických bráhmanů, prý velmi zbožných, kteří uzavírali smíšené sňatky s obyvatelkami Tun Sunu, tedy národností Mon. Nedostatek historických pramenů a archeologických nálezů je příčinou toho, že lokalizace jednotlivých součástí Tun Sunu je nejistá; často se jako jedno z center uvádí dnešní thajské město Nakhom Pathom. Pokračovatelem Tun Sunu mohla být říše Lang Čia, o jejíchž poselstvech do Číny v první polovině 6. století se dochovaly záznamy. Podle některých badatelů se během 7. století spojila na jihu s malajským královstvím Pan Pan, zatímco severní část se stala součástí říše Dvaravati. Z původních monských panství je městský stát Mon Thaton na jihu Myanmaru znovu doložen v 9. století jako samostatné království. Byl střediskem přímého obchodu s jižní Indií a Srí Lankou, ovšem sedimenty barmských řek do Andamanského moře Thaton už tehdy vzdalovaly od pobřeží. Jeho význam pro theravádový buddhismus v jihovýchodní Asii byl velmi důležitý. Expandující Pugamská říše v 11. století monské království Thaton pohltila a převzala jeho obchodní i kulturní tradice a kontakty.  

Monská říše Dvaravati, opět s nejasnými prapočátky snad ve 3. století v oblasti U-Thong v západním Thajsku, sehrála mezi 7. a 11. stoletím významnou roli v kulturním sjednocení centrálního Thajska, opřeném o théravádový buddhismus. Důležitými centry byly Si Thep v dnešní provincii Phetchabun a Khu Bua u města Ratchaburi, ovšem vliv buddhistické kultury Dvaravati významně zasahoval také okolní oblasti v Myanmaru, thajský sever a Khoratskou plošinu na východě, jakož i nížinné oblasti dnešního Laosu. Dvaravati totiž fungovala na principu tzv. mandaly. Tímto termínem se označují i některé další podobné útvary v jihovýchodní Asii, tvořené uskupením (volnějším než vazalství) menších samostatných království, bez pevně vymezených hranic a jednotného úředního aparátu. Centrum moci se mohlo měnit, do “federativního uspořádání” vstupovaly různé etnické, obchodní i personální vztahy. Periferní oblasti sousedících mandal, vzdálenější od svých center vlivu, se tudíž mohly prolínat, v některých aspektech se podřizovat několika různým mocnostem současně a přitom zachovávat plnou samostatnost. Do mandaly Dvaravati spadalo především království Lavo na jihu Thajska, s původním centrem ve městě Lopburi, a Haripundžaja na severu Thajska, s centrem ve městě Lamphun. Růstem moci Khmerské říše na východě význam mandaly Dvaravati v 10.-11. století upadal, ovšem Lavo i Haripundžaja se udržely jako samostatné entity až do 13. resp. 14. století, Lavo zpočátku jako součást mandaly Angkoru.  

Malajská království

Na Malajském poloostrově vzniklo zhruba ve 2. století několik menších království. Severní část poloostrova, dnes thajská a myanmarská, byla už tehdy branou propojující Indický oceán s Jihočínským mořem. Zdá se však, že stabilnější politické útvary na poloostrově vznikly až v 5. století. Království Tambralinga leželo v oblasti města Ligor, dnešního Nakhon Si Thammarat v jižním Thajsku, a indický vliv dokládá sanskrtský nápis v písmu jihoindických Pallavů datovaný právě do 5. století. Potom se toto království z dějin regionu na několik staletí vytrácí. V 8. století se stalo vazalem říše Šrívidžaja, mohutně expandující ze Sumatry. Začátkem 10. století Tambralinga napadla království Lavo v západním Thajsku i slábnoucí Dvaravati ve středním Thajsku azačala ohrožovat rostoucí Khmérskou říši, se kterou se tak dostala do přímého dotyku. O století později v roce 1025 se moc Tambralingy stala jedním z cílů vojenského tažení čólského krále Radžendry I. Ambice Tambralingy ale dále rostly. Její mocenská kulminace nastala v polovině 13. století okupací severu Srí Lanky, avšak byla současně i labutí písní tohoto malajského království.

Podle pramenů jihočínské dynastie Liang z první poloviny 6. století bylo království Langkasuka založeno také ve 2. století. Dnešní bádání ho lokalizují mezi města Songkhla v jižním Thajsku a Kataha (Kedah, Kadaaram) na severozápadě Malajsie, tedy o málo jižněji než Tambralingu. Některé archeologické výzkumy se soustřeďují do okolí měst Yala a Pattani na samém jihu Thajska. Materiální doklady hinduismu v malajsijském státě Kedah se vztahují zejména k údolí Bujang na severním, tj. pravém břehu řeky Merbok. Hindu-buddhistická Langkasuka rozvinula v 6. století diplomatické vztahy i s Čínou. Název tohoto království pak zmiňují čínské prameny ještě v období dynastií Jüan a Ming, ale informací o něm máme méně než o Tambralinze. Ještě chudší jsou zmínky o malém hinduistickém království Pan Pan. Leželo na východním pobřeží Malajského poloostrova jižně od Langkasuky, snad mezi dnešními městy Kota Bharu a Terengganu v Malajsii mezi 3. a 7. stoletím. Datace se opírá opět především o zprávy o poselstvech a tributech z Pan Panu do Číny, zachycených v čínských análech pro 5. a 6. století. Podobně tajemné zůstává v této době další malé království Či Tu, založené jižně od Langkasuky snad přistěhovalci mon-khmerského etnika z říše Funan. Dalším malajským pololegendárním a pozapomenutým státním útvarem je hinduistická Gangga Negara. Toto království existovalo možná až do čólské invaze v roce 1025 v dnešním malajsijském státě Perak. Historii a artefakty k němu vztahované prezentuje muzeum v Beruas.

Funan

Království Funan na dolním toku Mekongu v jižní Kambodži a jižním Vietnamu bylo podle legendy založeno synem Kaundinji z tzv. Měsíční dynastie, snad bráhmana z Indie v 1. století, často se udává rok 68. Název Funan však pochází čínských pramenů (nejstarší je z roku 225), které informují o říši, profitující z vnitrozemských obchodních cest mezi Indií a Čínou. Počátkem 3. století Funan ovládnul sousední monské a malajské státy kolem Thajského zálivu. Udržoval politické a obchodní styky s Indií a královstvím Nan-čao v jižní Číně. Možným hlavním městem byla Vjádhapura na levém břehu Mekongu hned za vietnamskou hranicí. Ze 4.-5. století se dochovaly nápisy v khmerském jazyce, psané sanskrtským písmem bráhmí, resp. jeho jihoindickou variantou Grantha dynastie Pallavů. 5. století přineslo za vlády Kaundinji II. migrační vlnu z tamilské říše Pallavů a kolem roku 484 cestu indického buddhistického mnicha Nagasény do Funanu, Čampy a Číny. Roku 514 přenesl král Rudravarman sídlo do Angkor Borei. Význam Funanu upadal s rozvojem námořní dopravy a novými přístavy na pobřeží. Poslední čínské zmínky o Funanu nalézáme v polovině 6. století, po roce 550 byl postupně pohlcen Čenlou.

Už asi ve 3. století do Funanu pronikl hinduismus a ve 4.-5. století i buddhismus s jejich výtvarnými formami. V Kambodži jsou hlavními archeologickými lokalitami Angkor Borei a blízký Phnom Da; podle naleziště Phnom Da se nazývá sochařský styl období let 540-600. Obě jmenované lokality leží u dnešního města Takeo jižně od Phnom Penhu a jsou každoročně během monzunu částečně zaplavovány Mekongem a jeho přítoky. Proto byly nejlepší nálezy přeneseny do Národního muzea v Phnom Penhu, zejména kamenné figurální plastiky, často v životní i nadživotní velikosti a vysoké kvalitě zpracování, s náměty jak z hinduistické mytologie (Višnu) včetně šivaistických symbolů (lingamy, trojzubce), tak i z buddhismu včetně mahajánových bódhisattvů. V jižním Vietnamu je hlavním archeologickým nalezištěm Funanu přístav v deltě Mekongu, dnes 15 km od pobřeží Thajského zálivu, jehož jméno Oc Eo se ve Vietnamu používá pro celou epochu Funanu. Výborné příklady funanské sochařské tvorby včetně impozantních dřevěných figur Buddhy jsou vystaveny v Historickém muzeu v Hočiminově Městě a v Národním muzeu v Hanoji.

Čenla

Legenda spojuje založení tohoto království v dnešní Kambodži s tzv. Sluneční dynastií. Název Kambudžadéša označuje zemi potomků mýtického žrece Kambua. Zůstaňme však u historických faktů. Ve vnitrozemí Kambodže se koncem 6. století osamostatnila severní část Funanu, známá čínsky jako Čenla (někdy Čendla), datována obdobím let 550-706. Za vlády Išanavarmana (cca 610-628) ovládla deltu Mekongu a severovýchodní pobřeží Thajského zálivu. Tento panovník založil ve vnitrozemí město Išanapura (Sambor Prei Kuk), v této době vznikl také první nápis v khmerštině (nález z Angkor Borei). Říše se rozrostla na větší část dnešní Kambodže, administrativně se dělila na 30 provincií, ovšem v mezidobích vlády se drobila na menší bojující státy. Každý vládce si zakládal sídelní město na jiném místě, nejsou lokalizovány – za Džajavarmana I. (vládl asi 657-691) byla sídlem Purandrapura, možná první město v oblasti slavného Angkoru. Podle análů čínské dynastie Tchang se po roce 706 (nebo 717) se říše rozdělila na dvě části nebo aliance – na Horní (Čenla Země) a Dolní (Vodní Čenla) s možná až 13 nezávislými městy či knížectvími – a vzdorovala vpádům Malajců. V 8. století začala Čenlu politicky ovlivňovat buddhistická říše Šrívidžaja ze Sumatry a od roku 778 zejména hinduistická říše Mataram dynastie Šailendrů z Jávy, což možná vedlo ke ztrátě nezávislosti některého z knížectví Vodní Čenly. To byl asi důvod, proč se Džajavarman II., zakladatel Khmerské říše v Angkoru, v roce 822 zbavil jednostranným prohlášením závazků k javánské říši a vyhlásil tím suverenitu své říše.

Nejvýznamnější lokalitou sjednoceného období Čenly v 7. století je Sambor Prei Kuk v dnešní provincii Kompong Thom. Archeologický areál sestává ze tří skupin chrámů, z nichž každá je obehnána čtvercovým hrazením, tvořeným zemním valem a zdí, a několika solitérních zbytků a základů chrámů. Hrazení skupin je tvořeno cihlovými zdmi o straně 200 – 300 metrů. Chrámy mají věžovitý tvar (prasat), většinou nad čtvercovým půdorysem šivaistické svatyně (garbha), a jsou postaveny z pálených cihel. Některé jsou oktogonálního půdorysu, což je v této době v nemuslimské části asijského kontinentu unikátní. Do cihlových průčelí je vyřezán dekór v nízkém a vysokém reliéfu, ornamentální i figurální. Reliéfní vlysy v nadpraží vchodů, frontony a sloupy dveřních otvorů jsou vytesány v pískovci. V řemeslném provedení a uměleckých formách je patrná blízká příbuznost s uměním Čampy (My Son) i ranou fází angkorského období (Roluos). Politicky a umělecky byla Čenla posledním předstupněm mnohem známější Khmérské říše v Angkoru.

Čampa

Poslední z kontinentálních říší, které je třeba připomenout v souvislosti s indianizací, byla Čampa ve středním a jižním Vietnamu. Číňané nás informují, že při oslabení jejich dynastie Han v roce 192 byl zde vytvořen samostatný stat, útočící na jižní čínskou prefekturu Ž-nan. O počínající indianizaci svědčí nejstarší epigrafický záznam v sanskrtu v jihovýchodní Asii, stéla z oblasti dnešního města Nha Trang, datovaná do 3.-4. století. Obsahuje vůbec první zmínku o Čamech, etniku malajské rasy, rozděleném na Kmen arekové palmy, sídlící jižně od dnešního města Danang, a Kmen kokosové palmy na severu. Ekonomika pobřežní Čampy se vyznačovala vyspělým zemědělstvím se zavlažovací systémy, orbou polí pomocí buvolů, znalostí hedvábnictví, těžbou a zpracováním drahých kovů), obchodem s otroky a samozřejmě námořním obchodem. Z Indie byl převzatý princip čtyř kast, ale hranice mezi nimi nebyla tak striktní jako v Indii. Vývoj mezi 3. a  6. stoletím přinesl Čampě především různé koalice i nepřátelství s Funanem, a ovšem také první střety s etnikem Vietů na severu, které bylo stále silněji sinizováno, politicky i kulturně.

Válečné střety způsobily, že hlavní město Čampy se v 7.-10. století několikrát stěhovalo z původní Simhapury (Tra Kieu u Danangu), přes Kautharu (u Nha Trangu) a Pandurangu (u Phan Rangu) do Indrapury (Dong Duong jižně od Danangu) a nakonec do Vidžajapury (u Qui Nhonu). V 10. století započaly střety s rostoucí mocí Khmérské říše, které vyvrcholily ve 12. století vzájemným vypleněním hlavních měst Angkoru a Vidžajapury. Z dlouhodobého hlediska byl však podstatnější zesilující tlak nového království Dai Viet od severu. Ve 14. století ještě Čamové proti panství Vietů naposledy vzdorovali a dokonce dobyli Hanoj, pak už se však stali pouhou provincií vietnamského království a během dalších staletí byli zatlačováni stále více na jih až do delty Mekongu.

V roce 380 bylo v hustě zalesněném úbočí Annamských hor u středovietnamského Danangu založeno čamské náboženské středisko My Son, které se později rozrostlo a je dodnes největším památkovým areálem čamské architektury. Za období největšího rozkvětu čamské kultury lze považovat 7.-11. století. V náboženském zaměření převažoval hinduistický šivaismus; v rané fázi vývoje do 9. století se projevoval silný indický vliv zprostředkovaný Khmery a Javánci, později nalezli Čamové i specifické regionální výrazové prvky. Mezi ně patří nárožní ozdoby chrámových věží, svatyně pro ohňové ceremonie kosagrha a ojedinělý tvar mívá obdélná “knihovna” s typicky odsazenou a prohnutou střechou do tvaru koňského sedla. Podle archeologů buddhismus dominoval především ve 2. polovině 9. století a 10. století v nově založené Indrapuře (Dong Duong). Umění Čampy nedosáhlo věhlasu Angkoru především proto, že její chrámy nebyly stavěny z pískovce, nýbrž z pálených cihel, a tudíž podlehly více zubu času. Figurální reliéfy byly vyřezávány do cihel přímo na místě, pouze portály a oltáře byly pískovcové (podobně jako v Čenle). Rozsahem a kvalitou ojedinělá kolekce plastiky je vystavena v Muzeu čamského sochařství v Danangu.  

Ostrovní říše Nusantary

Také největší ostrovy dnešní Indonésie neboli Nusantary, jak ji dnes nazývají její obyvatelé, se zapsaly do nejstarších dějin indianizace. Sanskrtské nápisy v jihoindickém pallavském písmu, vůbec nejvzdálenější od mateřského Tamilnádu, byly nalezeny na sedmi kamenných sloupech v Kutai u řeky Mahakam, v dnešním okresu Muara Kaman provincie Východní Kalimantan na Borneu. Tyto obětní sloupy či stély, zvané jupa či jupastambha, se vztahují k védskému rituálu, a jsou tedy dokladem indické tradice z doby ještě před plným zformováním hinduismu. Jsou datovány přibližně do druhé poloviny 4. století a představují tak jedny z nejstarších důkazů indického vlivu v jihovýchodní Asii. Podle nápisů nechal tyto stély zhotovit vládce Mulavarman pro bráhmany. Přítomnost bráhmanů na dvorech vladařů indianizovaných království je potvrzena na mnoha místech; vytříbená metrika sanskrtských nápisů nemůže být dílem indických obchodníků nebo námořníků. Do oblasti Muara Kaman se tedy lokalizuje toto izolované hinduistické království, v indonéské historiografii dnes nazývané Kutai Martadipura. Nedochovaly se po něm žádné sochařské nebo architektonické památky a zdá se, že indický vliv nezanechal své stopy ani na kultuře zdejších domorodých Dajáků.

Doklady indianizace Jávy jsou mnohem bohatší. Sedm kamenů s podobnými nápisy, na Jávě nazývaných prasasti, bylo nalezeno v západní části ostrova v oblasti dnešní Jakarty a Bogoru. Jsou hmotným dokladem existence království Tarumanagara na západní Jávě, kladené mezi polovinu 4. století (podle některých až od poloviny 5. století) a rokem 669, v kontrastu se zcela mýtickým královstvím Salakanagara, které mu mělo předcházet někdy ve 2.-4. století. Sanskrt tvořil až 20 % slovní zásoby staré javánštiny. Nejznámější nápis na tzv. kamenu Tugu zmiňuje krále Purnavarmana asi z konce 5. století a jeho vodohospodářské projekty. Tarumanagara kontrolovala námořní obchod v Sundském průlivu mezi Sumatrou a Jávou. Archeologické nálezy dokládají převahu hinduismu, zejména višnuismu.

Čínský buddhistický mnich Fa-sien na zpáteční cestě z Indie žil v roce 412 na Jávě pět měsíců a napsal, že tu “kvete jinověrectví a bráhmanismus, zatímco o buddhismu tam lze sotva co říci”. Na Jávě se někteří králové považovali za vtělení Višnua (princip dévarádža), zdomácnělo uctívání trojice Brahma-Višnu-Šiva; Brahma byl samostatně uctíván jen jako bůh ohně v kráterech sopek (na východní Jávě Bromo = Brahma). Višnuův ženský protějšek se pod jménem Šrí stal bohyní rýže (úrody), kult orla Garudy navázal na starší kult zoborožce. V té době tedy lze hovořit o indo-javánské víře. Buddhismus na Jávě šířil počátkem 5. století kromě Fa-siena také Gunavarman, kašmírský princ a mnich. Buddhistickou lokalitou je archeologický areál Batujaya u města Karawang, datovaný do 5.-6. století.

Tarumanagara se kolem roku 670 rozpadla a na její dědictví navázalo na západním cípu Jávy království Sunda a východně od něj království Galuh, dřívější vazal Tarumanagary. Předělem mezi nimi byla řeka Tarum (Citarum). Království Sunda a Galuh koexistovaly ve zvláštních a podivných vztazích vládnoucích rodů, které byly spřízněny i s vládci sousedního království Kalingga ve střední Jávě. Po několika generacích společných a samostatných vladařů se obě království spojila v 8. století a jako království etnika Sundánců existovala až do poloviny 14. století. Zdokumentovaných památek této fáze indianizace není mnoho. V lokalitě Bojongmengje u dnešního Bandungu byly odkryty základy hinduistického chrámu (candi) ze 7. století a o něco východněji u Tarogongu stojí zrekonstruovaný šivaistický chrámek Cangkuang ze sopečného andezitu z počátku 8. století. V tomto období pronikal na Jávu i mahajánový buddhismus a postupně splýval s hinduismem. Náboženský synkretismus, tak typický pro indianizované země jihovýchodní Asie, vyústil později ve 13.-15. století v říších Singhasari a Madžapahit v uctívání Šivy-Buddhy jako jediné božské bytosti.

Vedle Kutai a Tarumanagary se za nejstarší indianizované království v Indonésii považuje Kalingga na severu střední Jávy v 6.-7. století. Mezi léty 674 a zhruba 695 zde vládla pololegendární královna Šima. Kultovním střediskem království byly asi chrámy na planině Dieng ve výšce kolem 2000 metrů nad mořem. V této aktivní vulkanické oblasti je z původních snad 400 svatyní zachováno a konzervováno osm šivaistických chrámů, odborníky zařazovaných mezi polovinu 7. století a konec 8. století, podle některých do období let někdy mezi 680-730. Jde vesměs o nevelké kamenné svatyně čtvercového půdorysu (garbha) s malou předsíní, postavené na nízké platformě. Čtyřboká jehlanovitá věž nad půdorysem garbhy (Candi Ardžuna), robustní římsy (Candi Gatotkaca) i malé niky podkovovitého tvaru kudu (Candi Bima) prokazují příbuznost s jihoindickým drávidským typem chrámu pallavského období. Výjimku tvoří Candi Semar, vzhledem podobný khmerským a čamským “knihovnám”. Sochařská výzdoba zahrnuje reliéfy hinduistických božstev v nikách a poprvé i masku javánského démona všepožírajícího času kala v nadpraží a mořských příšer makara v ostění dveřního otvoru. Nedávno zde byly odkryty i rozsáhlé základy pravoúhlé stavby, snad útulny pro poutníky.

Z vládců se o něco zřetelněji vynořuje z polostínu historie král Sandžaja, pravnuk Šimy.  Zmiňuje ho nejstarší datovaný nápis na Jávě (stéla z Canggalu z roku 732). Založil dynastii Sandžajů a království Mataram (Medang), jehož jádrem byla planina Kewu v oblasti dnešní Yogyakarty na střední Jávě. Sandžaja pravděpodobně vládl v letech 717-760, a to nejen svému původnímu území, ale i královstvím Galuh a Sunda; byl přívržencem šivaismu. Jeho nástupce Panangkaran však podle nápisu z buddhistického Candi Kalasan z roku 778 už v Mataramu vládl pod vlajkou dynastie Šailendrů (ze sanskrt. Šaila-indra = pán hor tj. Šiva) a konvertoval k mahajánovému buddhismu. Později se k moci vrátili Sandžajovci; příbuzenství, následnictví i příklon obou dynastií k hinduismu či buddhismu však zůstávají stále nejasné.

Některé linie královského rodu Šailendrů pravděpodobně vládly v 9. století na Sumatře říši Šrívidžaja a v 10. století na Bali, zatímco hinduističtí Sandžajovci snad pokračovali ve vládě na východní Jávě až do roku 947. Každopádně období mezi polovinou 8. století a rokem 929, kdy bylo centrum říše zničeno erupcemi vulkánu Merapi a v Mataramu počala vláda Išanů, je považováno za zlatý věk. V této době byly postaveny světoznámé chrámové komplexy – buddhistický Borobudur a hinduistický LaraJonggrang v Prambananu, jakož i řada dalších buddhistických chrámů v okolí Prambananu. Mataram jako významná thalasokracie jihovýchodní Asie ovlivnil vývoj v Čenle (viz) a Čampě. Reliéfy námořních lodí v Borobuduru i archeologické nálezy v přístavech Indického oceánu dokládají obchodní styky Mataramu dokonce i s východní Afrikou. V 10. století se však vyhrotily vztahy Mataramu se sousední thalasokracií Šrívidžaja na západě a od počátku nového tisíciletí moc Mataramu definitivně slábla.

Na Sumatře se jako nejstarší státní útvar, opět s řadou nejasností, vynořuje království Kantoli (též Kandoli, Kuntala) v 5. století. Jeho území archeologové většinou situují mezi dnešní Jambi a Palembang na jihovýchodní části ostrova. Informace se opírají především o čínský pramen z doby vlády jižní dynastie Liu Song v letech 420-479. Kantoli poslalo na jihočínský dvůr v Nankingu několik vyslanců a rozběhl se vzájemný obchod. Na indianizaci Kantoli lze usuzovat podle jmen králů a vyslance (Varanarendra, Rudra, Vidžajavarman), doklady o náboženské orientaci chybějí. S dobytím jižní Číny dynastií Sui (581) se objem obchodu zmenšil, protože císař zakázal všechny luxusní předměty, které dodávalo i Kantoli.

V oblasti Jambi na předchozí království navázala v 7. století říše Melayu (též Malayu nebo království Jambi). Rozkládala se na území dnešních provincií Západní Sumatra a Jambi. Podle letopisu čínské dynastie Tchang lze království Melayu přičíst poselstvo do Číny v roce 644. Pro studium indického vlivu jsou důležité zápisky čínského buddhistického mnicha Yijinga (I-ťinga), který Sumatru mezi léty 671 a 689 několikrát navštívil a dlouhodobě tu pobýval. Melayu bylo královstvím, v němž dominoval théravádový buddhismus. V roce 692 bylo pohlceno rostoucí říší Šrívidžaja a součástí její mandaly zůstalo rozpadu Šrívidžaje v 11. století. Království Melayu pak dále prosperovalo až do 13. století. Zmíněné 7. století je nejstarší vrstvou stavebního vývoje archeologického areálu Muaro Jambi, který trval až do 12. století. Muaro Jambi leží asi 26 kilometrů východně od města Jambi a na jehož ploše 12 km² podél řeky Batang Hari je rozeseto několik desítek cihlových buddhistických stúp a chrámů. Jen osm z nich bylo dosud restaurováno, ale jejich počet a koncentrace podporují domněnku, že centrum království Melayu bylo právě tady.

Šrívidžaja

Vzestup moci a námořního obchodu říše Šrívidžaje byl možná podmíněn už oslabováním vlivu Funanu koncem 6. století. Ovšem historické zmínky pocházejí až poslední čtvrtiny 7. století, jednak od zmíněného čínského mnicha Yijinga, jednak z nápisu pallavským písmem na kameni z Kedukan Bukit u sumatránského Palembangu z roku 683, který je nejstarším textem ve staré malajštině. Mandala vlivu Šrívidžaje se pak rozšiřovala na území Sumatry o Jambi a možná i o království Sunda a Galuh za západní Jávě, ale především během 8. století o království na Malajském polostrově – Pan Pan, Langasuku a Tambralingu. Šrívidžaja tím ovládla obchod v Malackém průlivu a oblast mezi Sumatrou, Jávou a Srí Lankou se stala obchodní a ekonomickou základnou této nové thalasokracie. V 9. století její moc a bohatství dály rostly a jak už bylo připomenuto, královská dynastie Šailendrů vládla ve Šrívidžaji a s přestávkami i v Mataramu na Jávě. V 10. století se však vzájemný vztah obou říší přiostřil a došlo k několika konfliktům.

Dokladem dominance mahajánového buddhismu ve Šrívidžaji je známý nápis z Nálandy v dnešním indickém Biháru z roku 860, který informuje o tom, že král Sumatry Balaputra dal vystavět jeden z klášterů (kolejí) slavné mezinárodní buddhistické univerzity v Nálandě. Sochařská produkce 8.-9. století je stylem i kvalitou provedení blízká plastikám buddhů a bódhisattvů vytvořeným v té době na střední Jávě. V architektonickém dědictví se však Šrívidžaja střední Jávě nemůže rovnat, protože tam se stavělo z tvrdého sopečného andezitu, zatímco na Sumatře v pálených cihel. (Tedy podobný rozdíl jako mezi Angkorem a Čampou). Na samotné Sumatře je největším chrámovým areálem z této doby Muaro Jambi (viz výše), přestože většina badatelů klade hlavní město říše do dnešního Palembangu, v němž je na severním břehu řeky Musi vytýčen archeologický park království Šrívidžaja. Buddhistickou kontinuitu na Sumatře reprezentují později areály Candi Muara Takus v dnešní provincii Riau z 11.-12. století a Biaro Bahal z 11.-13. století v provincii Severní Sumatra. V menší míře se ve Šrívidžaji praktikoval i hinduismus, jak dokládá šivaistický chrámový areál Candi Bumiayu ve vnitrozemí jižní Sumatry.

Roku 1025 moc Šrívidžaje rozvrátil a ukončil svou vojenskou kampaní jihoindický vladař Radžendra I. z dynastie Čólů. Rozdrobená mandala Šrívidžaje dále fungovala v menších celcích (Tambralinga, Melayu) až do 13. století. V této části Asie skomíral nejprve buddhismus, který už neměl zastání ani v samotné Indii poté, co tam roku 1161 zanikla poslední buddhistická říše, království Pálů v dolním Poganží. Hinduismus se udržel jako hlavní náboženství v Madžapahitu, thalasokracii 14.-15. století s centrem na východní Jávě. Současně s tím však na Malajském poloostrově a Sumatře vznikaly první sultanáty, islám se úspěšně šířil díky muslimským mystikům súfí a stal se postupně dominantním i na hustě obydlené Jávě. V dnešní Indonésii je jediným hinduistickým územím ostrov Bali.

Foto: autor (není-li uvedeno jinak)

Další články k tématu:    hinduistické chrámy    buddhistické stúpy

ZPĚT