Recenze výstavy „Buddha zblízka“

Buddhistický svět zblízka

Po ročním odkladu, způsobeném pandemií koronaviru, zpřístupnila Národní galerie v Praze výstavu Buddha zblízka. Po pěti letech tak mají milovníci umění a jiných duchovních světů možnost uvidět výsek z bohaté kultury Asie jinak než ve stálé expozici NG „Otevřený depozitář Umění Asie” ve Veletržním paláci. Nynější výstava ve Valdštejnské jízdárně se zaměřuje jen na tu část asijského kulturního dědictví, která je bezprostředně spojena s buddhismem. Právě v tom je však téma výstavy silně mezinárodní, protože, jak víme, buddhismus se během 2500 let své existence rozšířil do větší části Asie a ve 20. století i na Západ.

Výstava Buddha zblízka vypráví spíše o buddhismu, demonstrovaném vystavenými artefakty z různých zemí a různých období, než o buddhistickém výtvarném umění. Takové libreto výstavy je nasnadě – z vlastní zkušenosti vím, že i zcestovalí milovníci umění, vzdělaní v památkách Egypta, antiky nebo evropského středověku či renesance, výrazně tápou, pokud jde o výtvarné projevy hinduismu či buddhismu. Proto je publiku třeba vše vyložit doslova „od píky”. Výstava tudíž provádí návštěvníka svými jednotlivými oddíly edukačním způsobem, od historického Siddhárty zv. Buddha, přes legendární okamžiky jeho pozemského života, vyobrazení jeho žáků, arhatů či různá regionální pojetí bódhisattvů, výtvarné projevy théravády, mahajány, lámaismu i zenu, ukázky posvátných textů, až po drobné votivní předměty pro buddhistické věřící a poutníky. Popisky děl jsou rozšířeny bohatým objasňujícím výkladem, nechybějí dvě projekční místnosti s historickými souvislostmi šíření buddhismu v asijských zemích a současnými aktivitami buddhistických komunit v Česku, a konečně i oddíl o vlivu buddhistických myšlenek na umění české klasiky 20. století (Drtikol aj.). Poučenější milovník orientálního umění si pak musí jednotlivé exponáty zařazovat do dobových a regionálních kontextů sám.

Ambiciózní scénář takové výstavy se neobejde bez exponátů zapůjčených z jiných institucí. Jen beznadějný optimista by mohl očekávat, že se Národní galerii podaří získat zápůjčky z předních světových sbírek asijského umění, jako jsou Britské muzeum v Londýně, Metropolitní muzeum v New Yorku nebo Musée Guimet v Paříži. Ta musela sáhnout po zahraničním partnerovi ze stejné „ligy”, a tím se stalo Museum Rietberg z Curychu. To dodalo přes 100 předmětů ze švýcarských sbírek. Mezi jejich nejzávažnější díla na výstavě patří sochařské výtvory z gandhárského období (2.-3. stol.), která v takové velikosti a kvalitě v tuzemsku postrádáme. Jde jednak o plastiku stojícího Buddhy Šákjamuniho na samém vstupu do expozice, jednak o tři kamenné reliéfy, z nichž zejména „Márovy dcery pokoušejí Buddhu” sklízejí obdiv za ženské postavy provedené v plném objemu. Pozornost zaslouží i soubor tibetských thanek „Buddha a šestnáct arhatů” (kol. 1800) živým provedením postav a mimiky arhatů, jakož i ostatní švýcarské exponáty pokrývající poslední dva tisíce let buddhismu v různých asijských zemích. Dalších 70 artefaktů pochází z Česka, především ze Sbírky umění Asie Národní galerie. Mnoho z nich bylo trvale vystaveno a jsou dobře zdokumentovány v publikacích NG, například krásná čínská dřevořezba sedící bódhisattvy Kuan-jin z období dynastie Jižních Sungů (12.-13. stol.). Naopak poprvé je vystavován iluminovaný japonský svitek „Buddhova legenda” v celé jeho rozvinuté délce 15 metrů, se stejně dlouhou kaligrafickou částí (přelom 17. a 18. stol.).

Na závěr si lze jen postesknout nad smutnou skutečností, že pouze marginální zlomek celé výstavy je doplněn předměty z Náprstkova muzea, druhé z hlavních sbírek asijského umění v Česku. Od uzavření její stálé expozice na zámku v Liběchově u Mělníka před 20 lety leží její kvalitní exponáty v depozitářích, skryty očím veřejnosti. Velká japonská dřevořezba bódhisattvy Džizó, která bývala v Liběchově k vidění, by jistě byla ozdobou nynější výstavy a důstojným protějškem zmíněné Kuan-jin.