Publikováno v ročence Cesty, Klub cestovatelů Globe, Prosiměřice, 3 (1990), str. 54-57. Zde s přidanými fotografiemi.
Káthmándú a okolí na kole
Do hlavního města Nepálu vedou dvě cesty. Letecká a silniční. Ta první končí na mezinárodním letišti, pojmenovaném po králi Tribhuvanovi, který vedl v letech 1950-51 lidové povstání proti stoleté despotické vládě ministerských předsedů rodiny Rana. Od té doby se Nepál otvírá světu. Druhá cesta spojuje 
Káthmándú s Pokharou a pohraničním přechodem do Indie, který má jméno Birganj. Tudy proudí do Nepálu značná část potravin, benzínu a techniky. Řeka náklaďáků i autobusů se valí ve dne v noci. Proslulé a často popisované cestování na střeše autobusu je opravdu běžné a turisticky velmi výživné. Hlavně když míjíte autobusy obrácené vzhůru nohama ve střžích hluboko pod vámi. Pak konečně překonáte hřeben Nagarjong Lekh a sjíždíte do káthmándského údolí.
První cizincovou starostí bývá ubytování. Slušné a levné. Já mohu vřele doporučit hotýlek Roof of the world Inn ve čtvrti Chhetrapati, který má ještě dvě další výhody. Jeho majitelem je velmi příjemný a světaznalý pan Syed Anwar Shah, u něhož si můžete objednat nocleh předem písemně. Druhou výhodou je těsné sousedství hotelu se čtvrtí Thamel, kam se v posledních letech soustřeďuje cizinecký ruch. Tady koupíte a prodáte veškerou horolezeckou i trekkerskou výzbroj, najmete horského vůdce či nosiče, koupíte mapy, obstaráte výlet do džungle, zarezervujete jízdenky, povrdíte letenky … A v nedaleké Central Immigration Office vystojíte frontu na prodloužení víza nebo na povolení trekking či výstupu. Než to všechno stihnete, uplynou minimálně 2-3 dny vhodné právě k tomu, abyste si prohlédli pamětihodnosti města a okolí. Půjčíte si nejpraktičtější dopravní prostředek, totiž jízdní kolo, naučíte se jezdit vlevo – a už to frčí!
Nejstarším nepálským hlavním městem je Patan 
(Lalitpur), ležící 4 kilometry jižně od Káthmándú. Byl údajně založen za vlády legendárního krále Vera Devy v roce 299 n. l. Je fakt, že v okolí tohoto města jsou k vidění zbytky čtyř buddhistických stúp, datovaných kolem poloviny 3. století n. l. Říká se jim sice Ašókovy stúpy podle slavného indického císaře, který šířil buddhismus v Indii i okolních zemích, ale ten žil o pět století dříve. Ostatní památky jsou mnohem mladší. Hiranya Varna Mahavihar je třípatrová pagoda z 12.-13. století, zasvěcená bódhisattvovi Lokéšvarovi. Další zajímavostí Patanu je “chrám miliónu buddhů” Mahaboudha, postavený ve 14. století. V každé z jeho 9 000 cihel je ukryta malá soška Buddhy. V jiném buddhistickém chrámu z roku 1408 je šest měsíců v roce vystavena socha červeného Machhendranátha – vtělení bódhisattvy Avalokitéšvary. 
Ve starém klášteře Rudra Varna Mahavihar byli korunováni nepálští králové.
Centrem Patanu je náměstí Durbar Square. Paláce a pagody v jeho okrsku byly stavěny za vlády královské dynastie Malla (14.-18. století). Tehdy v Nepálu převládl hinduismus a jeho božstva – Višnu, Šiva, Indra, Ganéša, Káma aj. Různá jejich mnoharuká vtělení jsou krásně vyřezána do dřevěných podpěr střech paláců a pagod. Pagody se čtvercovými střechami v několika stupních nad sebou, které nalezneme v mnoha asijských zemích, považují Nepálci za svůj vynález. Na patanském Durbar Square se tomuto stavebnímu schemata vymyká kamenný chrám Krišna Mandir ze 16. století, který je variantou severoindických chrámů s věží – šikharou. Nad portálem hlavního vchodu do královského palace je umístěn relief z leštěné mosazi – dalšího materiáluve kterém místní řemeslníci vynikají. V Patanu je i ZOO a 12 km jihovýchodně leží botanická zahrada Godavari a o kus dál přírodní park Phulchoki.
Následující cyklistický výlet může směřovat 3 km západně od centra Káthmándú. Kolo se uzamkne na parkovišti a pak se stoupá po schodech až na vrchol kopce, kde je významné buddhistické poutní místo Swayambhunath. A výhled na Káthmándú. Původní svatyně je prý 2000 let stará. Hlavním objektem je velká stupa, tedy jakási polokoule nebo kupole, zde o průměru 15-20 metrů. Na jejím temeni je čtyřboká nástavba s protaženýma Buddhovýma očima, namalovanýma na každé ze světových stran. Nad tím vším je ještě věžička, z níž vlají nepostradatelné barevné praporky a pruhy látky s nápisy posvátných manter. Ta “polokoule” není dutá, uvnitř není chrám, pouze na čtyřech stranách oltáře. A kolem dokola spousta modlicích válců s mantrami, které uvádějí ruce věřících do rotace.
Jako u každého důležitého chrámu se tu prodávají předměty k oběti (květy, ovoce, kadidlo, olej) a suvenýry: dřevěné a mosazné 
masky, batiky, amulety, modlicí mlýnky, závěsné posvátné obrazy malované temperami na plátně (thanky), figurky božstev z bronzu a z leštěné mosazi … Bezpočet předmětů pochází z Tibetu, který je duchovním centrem lamaistického buddhismu i dnes, pod nadvládou Číny. Místní specialitou je prodej barevných masek, které jsou malovány na papíře přilepeném na sádrové formě. Dokonalejší provedení mají masky zhotovené na hedvábí místo papíru: z celého Káthmándú se dají koupit jen tady. 
Více šlapání si vyžádá cesta ke stúpě Boudhanath, ale ta za to stojí. Leží asi 8 km severovýchodně od Káthmándú obklopena několikapatrovou zástavbou. Byla založena v 5. století králem Mana Devou a je prý největší na světě. A zase – namalované Buddhovy oči, vlající fáborky, poutníci, obchody s uměleckým zbožím i suvenýry a hašišáci nabízející pokoutně čmouda. Na zpáteční cestě lze odbočit k nejposvátnějšímu místu nepálských hinduistů, chrámu Pashupatinath. Nehinduisté však do něj nemají přístup. Je zasvěcen Šivovi a rozkládá se na nábřeží posvátné řeky Bagmati. No – vlastně je to říčka, ne řeka. Věřící v ní provádějí rituální i zcela prozaické koupele a an jejím břehu se spalují zemřelí. Procházíte se v krematoriu. Kdo však jednou viděl nábřežní stupně (gháty) Gangy v indickém Varanásí, bude mu tohleto připadat jen jako slabý odvar.
Druhým královským městem po Patanu je Bhaktapur. Leží 13 km východně od Káthmándú a žije v něm 90 tisíc obyvatel. Na vypůjčeném robustním kole čínské výroby trvá jízda asi 40 minut. Bhaktapur byl založen králem Ananda Devou v roce 889. Úctyhodné stáří. Historickým centrem je i zde náměstí Durbar s několika paláci a chrámy. “Palác 55 oken” byl královskou rezidencí dynastie Malla v Bhaktapuru od roku 1427. Ta okna jsou zdobena dřevěnými vyřezávanými mřížemi. Portálu “Zlaté brány” vévodí tepaný mosazný reliéf bohyně Kálí sedící na orlu Garudovi. Uvnitř paláce je Národní galerie (Picture Gallery) s výbornými ukázkami starých maleb hinduistického a buddhistického tantricismu. Sejdete-li pak úzkými uličkami na dolní náměstí, obklopí vás další pagody. Z nich nejproslulejší (i v celém Nepálu) je 5patrová pagoda Nyatapola z roku 1708, nejvyšší v káthmándském údolí. Její pětistupňovou podnoží strmě stoupá schodiště, lemované kamennými dvojicemi zápasníků, slonů, gryfů a bohyň se zvířecími tvářemi. Za Bhaktapurem pokračuje silnice dalších 13 kilometrů až na sedlo Nagarkot (2100 metrů n. m.), odkud je za dobrého počasí vidět Everest.
Úplně nakonec jsem nechal staré centrum 
vlastního Káthmándú. Jmenuje se, jak jinak, Durbar Square. Vévodí mu starý královský palác zvaný Hanuman Dhoka a řada pagod, z nichž 3patrová pagoda Taleju je z 16. století a jedna pagoda má dokonce 9 pater. Nedosahují však umělecké úrovně Patanu a Bhaktapuru. Současný král Birendra sídlí v moderním paláci na severním okraji města. A tady ukončíme naše vyprávění o tomto kousku Nepálu, té zvláštní země, kde se mezi horami prolnuly dvě velké kultury, indická z jihu a tibeto-čínská ze severu. Projevy tohoto unikátního prolínání kultur a náboženství jsou bohužel čím dál méně patrné pod nánosem projevů kultury třetí, totiž kultury západní, jejíž klady a zápory si Nepál tak překotně osvojuje. Ale přesto – Nepál nejsou jen osmitisícovky, ale i lidé žijící pod nimi a jejich historie!
Foto: World Trend