Publikováno v deníku Večerní Praha, 1989 (6.10.), 35(197), str. 7. Zde uveřejněno s přidanými fotografiemi k 350. výročí úmrtí umělce.
Největší Holanďan
Rembrandt. To jméno je pro mnohé synonymem slova malíř. Když pak 
stojíme před jeho obrazy, rozptýlenými v galeriích po celém světě a snažíme se najít chvíli soustředění a klidu v davu návštěvníků, snad nás napadne i hříšná otázka: Odkud ta jeho proslulost? Co nového vlastně přinesl?
Renesanční malířství si osvojilo perspektivu, anatomii i zákony kompozice. Benátská škola 16. století (Tizian, Tintoretto, Veronese) mistrně zvládla barvu a světlo. Co k tomu ještě mohl dodat Rembrandt v neklidném 17. století? Snad jako další dimenzi – hloubku psychiky zobrazených postav. Postav uprostřed rušných příběhů i kontemplaci portrétovaných. Ty postavy žijí ve svém zvláštním, intimním, tajuplně 
osvětleném světě. Nás, diváky, nevnímají. Nepřibírají nás do děje. Nepotřebují nás. Holandští šlechtici, židovští kupci, vojáci, vrásčité stařeny, a v jiném oděvu vlastně ty samé osoby v příbězích biblických a mytologických. Existují mimo čas. A stačí jen trocha fantazie, abychom v nich rozpoznali naše současníky, občany 20. století.
Rembrandt nikdy nepsal básně jako Michelangelo, nevěnoval se přírodovědě jako Leonardo. Jeho génius kráčel výhradně po výtvarných cestách. Olejomalba, grafika (lept), kresba. V každém z těchto tří oborů řekl tak pádné slovo, že jeho jméno by navždy zůstalo uctíváno, i kdyby se zbylými dvěma disciplínami vůbec 
nezabýval. Malíř tehdy přestal být anonymním „dekoratérem“ chrámů a panských sídel, stal se svobodným tvůrcem a tlumočníkem vlastních názorů. Ve vrchovaté míře to platí o Rembrandtovi. Nevyhýbal se při tom realismu, někdy až naturalismu.
S vášnivým zaujetím pozoroval změny vlastní tváře v průběhu let – zachovalo se přes 50 autoportrétů. Tím vším provokoval běžný vkus a provokuje i dnes. Nejvíce asi svou slávou. Snad proto byly ze tří nejznámějších „atentátů“ na umělecká díla namířeny dva právě na jeho plátna: slavná Noční hlídka (Rijksmuseum, Amsterdam) byla pořezána nožem a Danaé (Ermitáž, Petrohrad) polita kyselinou.
Rembrandtovo dílo je v určitém smyslu vyvrcholením a završením klasické evropské malby. „Rembrandt van Rijn jako umělec zůstane vždy největší metou a zároveň nejvyšší stálou měřící hodnotou pro celé rozpětí ducha evropského uměleckého vytváření. Svým osudem byl však i prvním tragickým případem střetnutí se s neporozuměním a zájmy svého publika a svého národa“, napsal o něm malíř Emil Filla.
4. října 2019 uplynulo 350 let od smrti tohoto výjimečného umělce.
Text: Aleš Krejčí
Foto: World Trend