Publikováno v deníku Svobodné slovo, 1989 (5.10.), str. 5. Zde s přidanými fotografiemi.
Elginovy mramory stále diskutované
(pův. název Elginovy mramory patří Athénám)
Parthenón, hlavní chrám athénské Akropole, snad není 
třeba obšírně představovat. Dílo zlatého období řecké kultury, Periklovy epochy, vytvořené v letech 447 – 432 př. n. l. mnoha umělci. Mezi nimi vévodí geniální sochař Feidiás. Dílo, bez kterého si nelze představit kulturní dějiny naší civilizace. Parthenón neměl lehké osudy: v době byzantského císařství se stal křesťanským kostelem, pak jej Turci změnili na mešitu. V okamžiku, kdy na něj v roce 1687 letěl dělostřelecký granát obléhajících Benátčanů, byl už řadu let prachárnou. Bohužel. Výbuch rozmetal část chrámu. A pak přišel Angličan lord Elgin.
Thomas Bruce, sedmý hrabě z Elginu (1766-1841), se stal roku 1799 britským vyslancem v Osmanské říši. Za britskou pomoc Turecku proti Napoleonovi získal snadno od turecké vlády povolení, že na své náklady může pořídit kresby a sádrové odlitky sochařské výzdoby Parthenónu. Směl si i vzít několik fragmentů s nápisy. Lord Elgin to řešil po svém: v roce 1801 sňal a odvezl do Anglie 12 štítových soch, 15 metop, 56 desek vlysu a navíc i jednu ze šesti slavných karyatid z chrámu Erechtheion. Vlastně je ukradl. „Chtěl jsem zachránit tyto skvosty před tureckým pleněním“, prohlásil. V roce 1816 je prodal britskému parlamentu za 35 000 liber s podmínkou, že budou vystaveny v Britském muzeu jako „Elginovy mramory“.
Tuto uměleckou krádež samozřejmě nelze hodnotit stejně jako případy válečných kořistí (což se týká např. odvezení rudolfinských sbírek z Prahy za třicetileté války). Zde vystupuje do popředí především morální hledisko. Je to křivda spáchaná na řeckém národě i na celé evropské kultuře. 
Cítí to i Angličané: umělecké publikace Britského muzea o historii Elginových mramorů taktně mlčí. Musím ovšem říci, že Angličané se o vzácné mramory postarali prvotřídně. V Britském muzeu byl pro ně zbudován samostatný sál o rozměrech Parthenónu, tzv. Duveenova galerie, ve které jsou plastiky rozmístěny stejně jako na původním místě. Když stojíte uprostřed tohoto obrovského sálu, dere se vám na mysl otázka, zda v Athénách vůbec něco zbylo. Ano, tam zůstala asi polovina sochařské výzdoby. Pár fragmentů je v pařížském Louvru.
Nepopírám, že Elginovy mramory jsou dnes v mnohem lepším stavu než ty, které zůstaly v Athénách pod vlivem znečištěného velkoměstského ovzduší. Řekové ale nesložili ruce do klína. Ministryně kultury Melina Merkuriová vypsala v roce 1986 mezinárodní soutěž na nové muzeum Akropole. Má být dostavěno roku 1996 a bude v něm místo i pro Elginovy mramory. Řecká vláda už o ně Británii oficiálně požádala. Mezinárodní uměnímilovná veřejnost i mnoho Britů požadavek podporuje. Vrátí se tedy proslulé Elginovy mramory do Athén?
(Pozn. Nové Muzeum Akropole bylo nakonec po průtazích
a anulování třetí architektonické soutěže v roce 1999 postaveno a otevřeno veřejnosti až v roce 2009. Elginovy mramory zůstávají i v roce 2019 v Britském muzeu v Londýně).
Text a foto: Aleš Krejčí