Publikováno v časopisu KAM po Česku, 2012, 6 (9), 26. ISSN 1802-8640.
Prach jsi a v prach se … neobrátíš!
aneb Krátké zamyšlení o dějinách, paměti, sběratelství a výstavnictví
Všichni známe to biblické memento. V toku věků se všechno jeví jako nicotné a vše je relativní. To, co je dnes důležité, krásné a vzrušující, za pár staletí bude zapomenuté a zpustlé. Lidé zemřou, s nimi brzy odejdou myšlenky i vzpomínky. Starý nábytek skončí na smetišti, pradávné fotografie uplavou při povodni, na místě rodného domku je autoservis. Pro další generace je smysl činů jejich předků stále zastřenější. Vzpomeňme, kolik starých říší a civilizací zaniklo, jak málo toho o nich dnes víme a jak málo hmotných památek po některých zůstalo. Opravdu to tak musí být? Je smyslem lidských dějin být propadlištěm času?
Jakási naděje prosvítá temnotou. Existuje totiž paměť. Lidé vnímají skutečnost, přemýšlejí o ní a předávají své myšlenky a zkušenosti ostatním. Řečí, písmem, nahrávkou – vymysleli jsme spoustu způsobů. Potomci nezačínají od nuly, jen pokračují dál se štafetovým 
kolíkem. To nás změnilo ze sběračů a lovců na uživatele internetu a klienty supermarketů. Pokud nechceme žít ze dne na den jako ti sběrači a lovci, musíme se umět ohlížet zpátky. A cítíme, alespoň někteří z nás, že to, co nám předcházelo, je třeba zachovat. Ten štafetový kolík, pupeční šňůru s našimi předky, s tím, jak žili, co uměli, jak pracovali, jak se bavili. Současně s tím si uvědomíme, že někdo přijde po nás. A ptáme se: Kolik té paměti, toho dědictví, předáme budoucímu pokolení a v jakém stavu? A přidali jsme k tomu něco vlastního?
Antický nebo renesanční bohatec takto většinou neuvažoval. Svou sbírku cenností, kuriozit a uměleckých předmětů rozšiřoval z lásky k majetku, ke krásným dílům nebo svému egu, které narůstalo 
v očích jeho hostů. To až doba osvícenství přinesla systematický vztah k dějinám a památkám. Postupně vznikaly veřejně přístupné muzejní sbírky a galerie umění, z amatérských archeologů a paleontologů se stávali profesionálové, začaly vycházet muzejní a umělecké časopisy a stále specializovanější knihy. Nové vykopávky přinášely stále další fantastické objevy. Lidé si začali uvědomovat význam a hodnotu starých památek. Začaly se opravovat historické budovy a odborně restaurovat umělecká díla, staré rukopisy i předměty denní potřeby. Paměť ožila.
Dnešní muzea, archivy a galerie si jasně vymezují svá pravidla. 
Odtud až potud má místo činnost badatelská, tady začíná a končí funkce vzdělávací, a zde musíme nabídnout také prostor pro zábavu a zážitek. Stojí to spoustu úsilí, nadšení a také peněz. V 19. století pro výstavní expozici stačil sál, pár prosklených vitrín nebo háků na zdi na zavěšení obrazů a reklamní plakát na ulici. Dnes se moderní výstavnictví neobejde bez odborných kurátorů, restaurátorských dílen, zahraničních zápůjček, klimatizovaných vitrín, speciálního osvětlení, projekčních ploch, pojištění exponátů, ostrahy a zabezpečovacích systémů, marketingu a mediálních partnerů, sponzorů, vlastních webových stránek, katalogu na CD a kdoví čeho všeho dalšího. Za kvalitní muzejní a galerijní prezentací ale stále stojí její tvůrci, jejich znalosti, nápady, um a zaujetí pro věc.
Foto: World Trend