Publikováno v obrázkovém týdeníku Svět v obrazech, 1988, 44(40), 27. ISSM 0039-7032
Zde s přidanými obrázky ze Skansenu ve Stockholmu.
Rumšiškes
Tohle jméno jsem si pořád nemohl zapamatovat. Vím jenom, že na konci mělo písmeno S. To je v litevském jazyce u jmen mužského rodu zvykem. Velkokníže, který sjednotil Litvu ve 14. století, se jmenoval Gediminas a Mickevičius i Slovackis jsou litevské přepisy jmen slavných básníků, na které si, a dost oprávněně, činí nárok i kulturní tradice tohoto pobaltského národa. Rumšiškes je obec založená před šesti sty lety. Její původní místo zaplavila přehradní nádrž a vesnice byla přenesena k autostrádě, která spojuje Vilnius s Kaunasem. Mě sem však přivedla jiná okolnost: Rumšiškes je totiž od roku 1966 synonymem Muzea lidového stavitelství a kultury (tehdy) Litevské SSR, tedy skansenu.
„Skansen“ bylo jméno starých zákopů v centru Stockholmu, na jejichž místě vybudoval v roce 1891 A. I. Hazelius první muzeum lidové kultury pod odkrytým nebem. Tato myšlenka se rychle šířila po světě; v Litvě byl jejím propagátorem mj. i slavný básník, hudební skladatel a malíř M. K. Čiurlionis (s jeho jménem se člověk v Litvě setká tak často, že se bezděky začne ptát, zda to nebyl příbuzný Járy Cimrmana).
Existují skanseny různého typu: jedny vznikly nahloučením lidových staveb na malém prostoru, například v městském parku, jiné byly vybudovány na rozsáhlém území, sdružují přenesené stavby do skupin podle jejich etnografického původu a tyto skupiny zasazují promyšleně do krajiny. Rumšiškes je příkladem druhého typu skansenu. Na 175 hektarů rozlohy muzea už bylo přeneseno více než sto staveb z 19. a začátku 20. století. Komplex je rozdělen do čtyř sektorů podle etnografických zón Litvy (Aukštaitia, Suvalkia, Dzukia, Žemaitia) a uprostřed se vytváří malé litevské městečko.
Téměř 5 km dlouhá okružní stezka provádí návštěvníky přes útulné vesničky i kolem samot v lese. Obytná stavení, kůlny, chlévy, sýpky, seníky, ale i provozuschopné větrné mlýny, sušárna hub, vodní valchárna, lisovna oleje, kovárna. A také podomácké tkaní, pečení chleba a vaření piva. Ze všeho je cítit přirozený smysl lidí pro estetiku, staletá výrobní zkušenost i láska k přírodě a zemi, která živí.
Nejvíc mě proti jiným skansenům udivila skutečnost,
že v Rumšiškes žijí lidé. Pasou dobytek, obdělávají pole. Do jedné části většího statku, kde je vystaveno historické zemědělské nářadí, nakukují celý den zvědaví turisté, v ostatních staveních žije rodina s dětmi. Co jejich soukromí? „Už když se sem stěhovali, věděli, do čeho jdou“, usmívá se režisérka souboru lidové kultury, který zde často vystupuje. Obyvatele skansenu Rumšiškes jsem nefotografoval. Mám o soukromí své představy. Ale takhle zalidněný a obhospodařovaný skansen nepostrádá osobité kouzlo.
Text a foto: Aleš Krejčí