Publikováno v týdeníku Mladý svět, 1992, 34 (43), str. 42 (seriál Cestování s MS).
Příkopová turistika
Tento termín používáme s několika přáteli k označení zvláštního způsobu cestování. Základem je slovo příkop čili přespat v příkopu. Tedy nocleh co nejlevnější, případně zcela zdarma. Vychází se z toho, že přespávání v hotelu v cizině je nesmyslně drahá položka a že pár kilo potravin lze v zavazadlech unést v zájmu ušetření valut. Ovšemže valuty lze ušetřit i tím, že omezíme nákupy suvenýrů a různé zbytečné atrakce. Rozdíl mezi běžnou a příkopovou turistikou ale jistě není v rozhodování, zda zaplatit vstupné do Louvru anebo raději bloumat po obchodech se zbožím, na které stejně nemáme. Kouzlo „příkopovky“ tkví v tom, že množství 
hodnotných cestovatelských, poznávacích a kulturních zážitků (spojených s výdaji) kompenzujeme tím, že se na pár týdnů uskrovníme na minimum. Přestože jsme pak občas nevyspalí a neumytí, obědváme až večer a vzájemně si hlídáme zavazadla v nejnižší vlakové či lodní třídě. Pro někoho se cestování zhodnocuje právě těmito útrapami, jinému tyto okolnosti dokážou zcela znechutit celou dovolenou.
Příkopová turistika tedy není pro každého. Při individuálním cestování měla a bude mít vždycky své místo. Při zájezdech, především sportovně laděných, se praktikovala už dávno před listopadem. V posledních třech letech se však stala masovou záležitostí. Vznikly desítky cestovních kanceláří, specializujících se na tento typ levného cestování. Miliony našich lidí si tak vyzkoušely, co to je strávit noc jízdou v autobusu, posnídat chleba se salámem na parkovišti a s plastikovou lahví s limonádou vyrážet za kuropění na obhlídku cizí metropole.
VŠEOBECNÉ PŘÍZNAKY „příkopových“ zájezdů:
- v lákavě nízké ceně zájezdu je zahrnuta pouze přeprava autobusem Karosa, často i starším typem, a průvodce;
- některé noci se tráví za jízdy v poloze neolitického skrčence, jiné na dálničních odpočivadlech nebo zcela neznámých a neplánovaných místech;
- proviant si většinou veze každý svůj a připravuje svými silami v nejprapodivnějších denních a nočních hodinách;
- vstupné do památek, výměnu valut i osobní hygienu si každý zajišťuje, jak se dá;
- itinerář zájezdu se často (k nelibosti účastníků) přizpůsobuje v jeho průběhu.
Tímto způsobem zaplatíte cestovní kanceláři za 2 týdny v Dolomitech 2-3 tisíce, v Turecku 5 tisíc, v Norsku 7 tisíc a necelých deset tisíc korun za 3-4 týdny v Maroku. Problémem bývá, kromě technického stavu vozu, i psychický rozklad kolektivu po dvou nocích strávených za přesunu a dalších dvou nocích přetrpěných na smeťáku za městem. 
Když na příští noc zamíří vedoucí zájezdu pod tlakem těch „měkkých“ k nejlevnějšímu kempu v okolí, strhne se hádka za strany „tvrdých“, kteří se rozhodli neutratit za spaní ani kačku.
Jiný problém může nastat, když si cestovní agentura několika vysokohorských a vodáckých nadšenců dá do programu delší poznávací zájezd. Zkusil jsem letos takovou akci s velmi nahuštěným programem. Vyšší cena sice zvýšila věkový průměr účastníků, ale proti příkopovým podmínkám nakonec reptali nejméně právě ti nejstarší. Pro klid svědomí najal vedoucí zájezdu průvodkyni – historičku umění. Ta věděla leccos o antice a křesťanství a ráda se s námi svezla, ale v arabském světě byla nepoužitelná, o „příkopu“ ani nemluvě. Ještě štěstí, že většina příkopových turistů se spoléhá jen na sebe, na své vybavení a svou turistickou literaturu …
Text a foto: Aleš Krejčí