Říše vzdálených horizontů

Publikováno v měsíčníku Pražský přehled kulturních pořadů, 2016, 64 (1), str. 144. ISSN 0862-9293.

Říše vzdálených horizontů

Staré orientální umění nemá v pražském výstavním životě zrovna ustláno na růžích. Národní galerie má na rok 2016 nové plány s využitím Paláce Kinských na Staroměstském náměstí a je otázka, zda její sbírka umění Asie bude v příštích letech vůbec k vidění. Soukromé galerie se občas věnují jen současným asijským tvůrcům. A tak musíme vzít zavděk výstavním počinem Náprstkova muzea, které zpřístupnilo část svých čínských sbírek v expozici Říše středu.

Poté, co byla v budově Náprstkova muzea na Betlémském náměstí poprvé po dlouhých desetiletích uzavřena „americká“ sbírka kvůli rekonstrukci, zůstala návštěvníkům jen expozice Austrálie a Oceánie a krátkodobé výstavy. Výstava Říše středu je projektem střednědobým a trvá od října 2015 do září 2016. Ve třech sálech muzea jsou představeny exponáty, které časově pokrývají tisíc let čínské kultury od doby Šesti dynastií (265-589) do dynastie Ming (1368-1644). Všechny vystavené artefakty pocházejí ze sbírek Náprstkova muzea a většina z nich nebyla vystavena ani v dřívější asijské expozici muzea na zámku v Liběchově, ani nikde jinde.

Úvodní část výstavy zachycuje nejstarší epochu zmíněné časové periody. Čínská kultura je demonstrována především hrobovou keramikou od půvabných postaviček dvorních dam a tanečnic až po veliké (téměř metrové) figury velbloudů s trojbarevnou glazurou. Velké keramické figury koní a velbloudů jsou sice standardním inventářem kdejaké zahraniční sbírky období dynastie Tchangů (618-907), ale divák je vždycky rád obdivuje. Zcela jinou atmosféru mají vitríny s buddhistickými plastikami, zobrazujími především bódhisattvu slitování Avalokitéšvaru, v Číně známého pod jménem Kuan-jin a zobrazovaném v ženské podobě s velmi jemnými rysy tváře i postavy. Návštěvník je prostřednictvím různých exponátů postupně veden do mladšího období dynastií Sung (960-1279) a Jüan (1271-1368).

Různé technologie zpracování a výzdoby keramiky, např. seladony, tvořily předstupně k tradičnímu porcelánu a jsou nápaditě vystaveny v sálu uspořádaném jako čajovna, které dominuje velká dřevěná plastika stojící Kuan-jin. Důležitými exponáty je několik svitkových obrazů o délce až 11 metrů s náměty z prostředí dvorské zábavy, života v obchodním městě nebo vojenskými scénami.

Mezi dalšími předměty zaujmou modrobílé porcelány z doby Mingů (1368-1644), určené pro export do Evropy nebo kovové nádoby zdobené emailem cloisonné z téže doby.

Je trochu škoda, že stejná péče jako exponátům nebyla věnována textům a popiskám. Například jediná zmínka o Buddhovi, totiž že “žil v dnešním Nepálu”, je poněkud zavádějící, neboť tato osobnost prožila většinu života, došla osvícení i učila v Poganží v Indii, na čemž se shodnou stoupenci théravádové i mahajánové tradice. Zasvěcenější návštěvníci výstavy by jistě uvítali také informaci o způsobu akvizice exponátů muzeem. K výstavě byla vydána 58stránková brožura, která je spíš průvodcem expozicí než standardním katalogem. Namísto dokumentování všech exponátů je na úkor části z nich věnován prostor turistickým fotografiím z Číny. Kladně lze naopak hodnotit dětskou “linku” výstavy nebo mobilní aplikaci, nabízející zajímavé webové odkazy a ukázky z českých překladů dobové čínské literatury.