Publikováno v Nedělní Lidové noviny, 29.1.1994, str. VII.
Čína lehce šokující
Kráska z jeskyně
Rozhrkaný linkový autobus se líně proplétal serpentinami mezi kopci, zatímco podzimní slunce se kulilo dolů k obzoru. Vraceli jsme se s japonským lékařem Masahirem do města Datong z návštěvy prastarého kláštera v posvátném pohoří Heng Shan. Provincie Shanxi, severní Čína, abych byl přesný. Naši spolucestující živě klevetili, tatíci vesele pokuřovali cigarety, chrchlali a plivali na podlahu, jak je v Číně zvykem. Masahiro byl v Číně poosmé, já teprve třetí den. Unaveni jsme však byli stejně. Na jednodenní výlet místní dopravou jsme toho měli oba dost. 
Přesto jsme se zájmem pozorovali ruční práce na polích a ruch v zemědělských osadách, kde řidič přibíral další cestující. V této oblasti Číny je země pokryta mnohametrovými vrstvami spraše. Venkované stavějí svá obydlí tak, že si je prostě vydlabou v měkkém materiálu úbočí kopců. Rodinný domek v jeskyni. Proboha, říkám si, jeskynní lidé. Doba kamenná ve 20. století!
Příští vesnice vypadala navlas stejně. Pak jsem ji uviděl. Za seschlou babkou v šedivé maoistické blůze nastoupila urostlá dívka. Půvabná, jak jen dovedou některé Asiatky být. Černé vlasy stažené moderní čelenkou, halenka, narůžovělá džínová bundička, přiléhavé kalhoty a bílé lodičky s vysokým podpatkem! Jako obrázek, radost pohledět. Prostě kouzlo. Věnovala krátký pohled mému japonskému kamarádovi, zatímco mě, bělocha, který ji celou konzumoval očima, přehlížela jako širé rodné lány. Autobus se opět rozkodrcal. Dívka se usadila hned před námi. Měla nádherně drobná ouška. „Je hezká, viď?“, řekl po chvíli Masahiro anglicky. Mlčky jsem přitakal. Pak dívka zívla na celé kolo, zachrchlala a odplivla si. Jak je v Číně zvykem. Kouzlo rázem zmizelo! Upřel jsem pohled na západ slunce.
Vstupné do hor
Po několika týdnech jsem si v Číně zvykl na leccos. Na to, že cizince ubytovávají jen některé hotely a podstatně dráž než Číňany. Že vám za valuty vymění poukázky FEC(*), zatímco běžní Číňané platí měnou zvanou RMB (yuany). 
Že jízdenka na vlak vás přijde o 60-80 % víc než místní lidi. Do všech chrámů zaplatíte vstupné, samozřejmě podstatně vyšší ne Číňané. Prostě vás oderou na každém kroku. Zkrátka – rozvojová země. (Že vám něco z toho připomíná maličkou evropskou zemi, která o sobě nerada slyší, že by byla rozvojová? Hm…)
Deprimující deštivé počasí s mlhou mě vítalo na úpatí pohoří Hua Shan. Je to další z pěti nejposvátnějších hor staré Číny. Rozeklaná a strmá žulová dvoutisícovka. Ubytoval jsem se v taoistickém klášteře na kraji obce. Když se počasí neumoudřilo ani druhý den, rozhodl jsem se pro výstup. Jindy se sem nedostanu, pohodlí musí jít stranou. Optimisticky jsem vstoupil do kaňonu. Vzápětí byla cesta přehražena pokladnami. Pro cizince vstupné 40 yuanů, pro domácí turisty 5. Za hotely běžně platím 20 až 30 yuanů za noc, tak tady musí být něco extra, říkám si. Co vstupné zahrnuje? Příčí se mi platit v přepočtu 8 dolarů jen za vstup do přírody, do hor. Ptám se, rozčiluji se, odmítám platit, vyvaluji oči a trhám si vlasy, ale domluvte se s Číňanem. A tak znovu rezignuji: jindy se sem nedostanu.
Čínské posvátné hory jsou plné starých chrámků a nápisů vytesaných do skal. Orientace je jednoduchá: hlavní a často jediná cesta vede zdola až na vrchol. Tedy cesta – je to spíš vydlážděný chodník a schodiště, někdy pěkně krkolomné.
Den jsem prožil v hustém a chladném dešti. Když se mlha chvílemi protrhla, fotografoval jsem zpod deštníku bizarní tvary skalních srázů a borovic. Za celý den jsem potkal jen několik Číňanů a dva Francouze. Také oni nenašli důvod pro vysoké vstupné. Já jsem pochopil až následující dny, jaký zážitek jsem si „předplatil“: po těch tisících schodů ve skále jsem skoro týden necítil kolena!
Taková blbůstka
Když jsem byl loni na jaře v USA, musel jsem opět obdivovat americký smysl pro úsporu času a pro praktické věci. Zaujala mě taková drobnost: planžeta ve tvaru „U“ s dvěma sklápěcími křidélky v pantech. Křidélka planžetu napružují anebo se dají sklopit, aby nezavazela. A k čemu to slouží? Je to sponka na papíry, která udrží i fascikl 100 listů, aby se nerozsypal. A nemusíte ho ani prošít, sešít, proděravět k nasazení do šanonu. Protože „americké“ sponky se vyrábějí v několika 
velikostech. Ptal jsem se pak doma v různých obchodech s kancelářským zbožím z dovozu. Koukali nechápavě. Sháněl jsem je i v Itálii. Nic. Evropa tyhle blbůstky ještě nezná. Postupně jsem na věc zapomněl.
V severozápadní Číně, daleko od moře, je provincie Gansu. V dávných dobách tudy vedla směrem do střední Asie a do Evropy tzv. Hedvábná stezka. Vystoupil jsem z vlaku ve městě Tianshui. Nezajímavé město, nějakých 150 – 200 tisíc obyvatel. V čínských poměrech normální okresní středisko. Z pohledu turisty místo, kde lišky dávají dobrou noc. Naštěstí bylo teprve ráno a cílem mého výletu byla 30 kilometrů vzdálená hora Maijishan (Kukuřičný klas), kterou v 8.-12. století pokryli umělci spoustou buddhistických reliéfů. Výlet se zdařil a po návratu do města mi zbývalo ještě pár hodin do odjezdu nočního vlaku. Bezcílně jsem bloumal po obchodech na hlavní třídě. Byly plné zboží, domácího i dovezeného, jako dnes všude v Číně. A právě když jsem vybíral sadu hracích karet s obrázky z čínských pohádek, abych vůbec něco přivezl domů, tak jsem je spatřil. Ty sponky. A tady! Šok. Pár jsem jich koupil. Druhý šok se dostavil vzápětí – do sponek byl vyražen nápis „Made in China“!
(*) Čínské „tuzexové“ poukázky FEC (Foreign Exchange Certificate) byly v roce 1994 zrušeny.
Foto: World Trend