Publikováno v časopisu Travel Digest, 2012 (5), str. 72-74. ISSN 1211-5312.
Zde doplněno o další obrázky a video na konci textu.
Korea je most
Češi do Jižní Koreje moc nejezdí. Přitom je to země, kde
člověk najde všechno, co k Dálnému Východu patří. Velká města, nesrozumitelné písmo, pagody, spoustu elektroniky, hory, úslužné domorodce, rýžová pole, tisíce soch Buddhy i exotickou kuchyni. A turista tady dokáže vyžít levněji než v Japonsku nebo dokonce i Číně.
První, co vás v této zemi ohromí, je dokonalý dopravní systém. Dálkové spoje jezdí na minutu přesně. Na ulicích měst je čisto. Vesnické domky a zahrádky jsou opečované, políčka vypadají jako z prospektu. Lidé se chovají slušně, auta na sebe netroubí. Po hektickém ruchu center velkoměst jako je Bangkok nebo Šanghaj ani památky. Všechno funguje, i po několika týdnech máte dojem naprosto bezpečné a spořádané země. Jenomže se moc nedomluvíte. Část mladých lidí umí anglicky, ale prabídně. Všichni mají chytré mobily. Tak na ně aspoň hlaholíte na pozdrav „anyeong hasejóóóó“ a děkujete slovy „gamsa hamnida“.
Mezi Čínou a Japonskem
Korea je už dva tisíce let mostem mezi Čínou a Japonskem. V době, kdy se v Evropě stěhovaly národy, na Dálném Východě cestovala kultura. Byla spojená především s šířením buddhismu z Číny přes Koreu do Japonska. Staré nápisy v korejských chrámech a na 
kamenných stélách jsou psány čínskými znaky. Královské paláce poslední dynastie Džoseon, která vládla přes pět staletí až do japonské okupace v roce 1910, jsou stavěny podle vzoru pekingského Zakázaného města. Většina královských staveb v Seoulu byla rekonstruována v posledních letech, během korejské války v letech 1950-53 totiž severní část Jižní Koreje hodně utrpěla. Milovníci starých památek nemohou v Koreji vynechat město Kjongdžu na jihovýchodě poloostrova, které bylo hlavním městem říše Silla celé první tisíciletí našeho letopočtu.
Vliv čínské a japonské kultury je v Koreji cítit ve všech sférách života. Korejci jsou disciplinovaní a pracovití. V tradicích konfuciánského uspořádání společnosti jsou hodně zahleděni do vztahů ve své rodině, své komunitě, svém podniku, své zemi. V osobním styku jsou uctiví a klaní se, i když ne tak hluboko jako v Japonsku. Peníze a dárky dávají i přijímají oběma rukama najednou. Stejně jako Číňané nahlas smrkají a říhají, ale neuplivují si jako oni. Polovina národa nevyznává žádné náboženství, kromě konzumu a internetu (v tom se nám podobají), čtvrtina jsou křesťané, čtvrtina buddhisté. Své úspěchy a ambice v moderní době ukázali Korejci celému světu organizováním letní olympiády v roce 1988, podobně jako Japonci v roce 1964 a Číňané v roce 2008. Tyto letopočty dost výstižně odrážejí také ekonomický vývoj, sílu exportu a životní úroveň v pomyslném žebříčku těch tří zemí.
Rok 2556 buddhistické éry začal v květnu 2012 oslavou Buddhova zrození a tisíci lampionů, jedním z nejdůležitějších svátků v zemi.
Láska prochází žaludkem, a to i láska k nějaké zemi. Na korejském poloostrově není nikde daleko k moři, takže nás nepřekvapí talíře plné ryb, krevet, chobotnic a do mořských řas zabaleného suši, jak ho známe z Japonska. Stejně jako Číňané také Korejci jedí všechno, co leze, létá a plave. Jejich nejznámější kulinářskou specialitou je nepochybně kimči, kořeněná a někdy nasolená nakládaná zelenina, a samozřejmě i kořeny žen-šenu, které léčí všechny neduhy. Neuvěřitelný výběr dalších oddénků, hlíz, bylin, hub, větviček a prostředků přírodní medicíny najdete na každém tržišti.
Vývařovny v tržnici Kwangdžang v Seoulu: pro Korejce běžná příležitost, jak se levně najíst. Pro odvážné cizince experiment a dobrodružný krok do neznáma.
Korejci dost rádi cestují po světě, i hodně mladí lidé. Na Filipíny, do Singapuru, ale také do Evropy a Ameriky. Překvapí nás, že o Česku vědí a mnohdy ho dokážou správně lokalizovat. Kromě Slováků jsou Korejci snad jediným národem na světě, který neříká Praga, nebo Prague, nýbrž Praha! Před pár lety totiž v jejich televizi běžel hodně sledovaný seriál, který se jmenoval, tuším, Líbánky v Praze.
Tři korejské krajiny
Korea je dost hornatá země. Nejvyšší kopce Pektusan a Diamantové hory leží na území Severní Koreje. Vrcholy v Jižní Koreji jsou jen o málo vyšší než naše Sněžka, díky podnebí jsou však hustě porostlé smíšenými lesy. Jsou kamenitější a strmější než naše hory, 
ale to pocítíte, až když se vnoříte do lesa. Tu a tam najdete v horských údolích staré buddhistické kláštery a poustevny, kde můžete s mnichy setrvat v meditaci. Sami Korejci si tímto způsobem občas čistí mysl, zanesenou hektickými příznaky moderního života. Turistické cesty jsou v Jižní Koreji dokonale značené a dokonale udržované. Trekking je tady totiž, vedle zápasu taekwondo a fotbalu, asi nejpopulárnějším sportem. Tisíce trekkerů přijíždějí z nedalekých velkoměst do některého z 20 národních parků, především o víkendech. Všichni jsou dokonale vybavení značkovým funkčním oblečením, trekovými botami a holemi! Možná nejznámějším cílem je národní park Seoraksan, jehož obnažené skalní bloky trochu připomínají malebné čínské Žluté hory. Neméně populární je subtropický sopečný ostrov Džedžu, který tvoří samostatnou provincii na pomezí Žlutého a Východočínského moře a je exotikou i pro samotné Korejce.
Lávový tunel Mandžanggul na ostrově Džedžu je přístupnou částí 1,3 km nejdelší na světě. Obrovitá dutina mezi vyhaslými lávovými provazci. Tohle jinde neuvidíte!
Druhou tváří korejské krajiny jsou údolní nivy mezi jednotlivými pohořími. Jejich široká dna jsou plochá, plná rýžových polí s žábami a volavkami i zelinářských záhonů se speciálním zavlažováním. Třetí tváří krajiny jsou sídliště s 20poschoďovými paneláky, jejichž obyvatelé často hledí z oken na ta rýžová pole. V Jižní Koreji totiž žije na rozloze jen o něco větší, než má Česko, skoro 50 miliónů obyvatel. A ti se musí někam naskládat, i kdyby to mělo být do ohavných paneláků. Ostatně zjistil jsem, že Korejci si na paneláky nestěžují, protože byty v nich jsou prý levné a dobře vybavené. Pro ty, které nebaví trekking nebo chytré mobily, je prakticky na každém sídlišti vybudován golfový driving range (odpaliště), obehnaný vysokou zelenou sítí.
Tradiční domky vesnice Hahoe jsou zapsány mezi kulturní dědictví UNESCO a před lety je navštívila i anglická královna Alžběta II.
Jižní Koreu dnes zná každý jako technologickou a exportní velmoc. Tato země však už jednou na špičce světového vývoje byla, jenže se o tom málo ví. Bylo to právě tady, v království Sjednocená Silla v polovině 8. století, kdy buddhističtí mniši začali tisknout své texty pomocí dřevěných bloků, zatímco v evropských klášterech se knihy opisovaly ručně ještě v 15. století. I to může být jeden z mnoha důvodů, proč tuto zemi navštívit. Korea je totiž také mostem mezi staletími.
text: Aleš Krejčí
foto a video: World Trend