Psáno pro world-trend.cz (2021) ke 100. výročí Rietveldovy Červenomodré židle.
Jak jsem kopíroval Rietvelda
Aleš Krejčí
Právě jsem se vrátil z vojny. Ubíjející měsíce v barvě khaki. Ji jsem poprvé spatřil na výstavě Židle 20. století v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Ty úžasné proporce! Ty barvy! Jako jediná na výstavě měla svou vlastní kóji. Nebylo možné ji neobdivovat. Nebylo možné po ní nezatoužit.
To bylo v roce 1982. Myšlenka pořídit si Červenomodrou židli se mi rodila až v dalších letech husákovského socialismu. Konec režimu ještě v nedohlednu a tahle úžasná židle mohla prolomit tehdejší bezčasí aspoň v soukromém prostoru. Repliku židle sice už od roku 1973 vyráběla italská firma Cassina, ale získat ji v té době soukromě do Československa bylo zcela iluzorní. V katalogu oné výstavy v UPM byly ale u všech 80 židlí uvedené jejich rozměry a u Červenomodré i výkres bokořezu. A navíc, oproti ostatním židlím, žádné ohýbané dřevo, žádné čalounění. Jen dřevěné hranoly a desky na sedák a opěradlo. To přece musím zvládnout vyrobit i já! Koneckonců, i sám autor ji navrhl jako stavebnici.
Otec mé kamarádky měl ve své usedlosti na Vysočině hoblovku a spoustu dřeva. Vyrobil mi na míru všechny potřebné hranoly. Odpracoval jsem si to na senách v louce jeho latifundie. Překližka na sedák a opěradlo nebo barvy nebyly za socialismu problémem. Avšak tehdy jsem nevěděl, jak Rietveld jednotlivé části židle spojoval. Nechtěl jsem žádné šrouby nebo kovové úhelníky. Nic, co by bylo vidět a opticky narušilo čistotu těch linií. (Dnes se prodávají stavebnice této židle se spojováním pomocí dřevěných kolíků nebo čepů do vyfrézovaných otvorů. Na tento postup jsem neměl vybavení ani zkušenost.) Zvolil jsem lepení dvousložkovým epoxidovým lepidlem. Oříškem je spojením šikmých ploch sedáku a opěradla s hranoly, kterých se dotýkají jen hranou. Vyřešil jsem to u každé desky pomocí dvou dlouhých dřevěných klínů, které jsou vidět pouze zespoda. Při výrobě židle v družstevním bytě jsem postupoval s vědeckou přesností. Za tři týdny v listopadu 1984 bylo hotovo.
Když tuhle židli Holanďan Gerrit Rietveld v roce 1918 navrhl a sestavil, měla jen barvu dřeva. Shodou okolností se v Holandsku právě tehdy formovalo umělecké hnutí skupiny De Stijl a Rietveld se s ním postupně sblížil. Tato skupina výtvarníků kolem Pieta Mondriana a Theo van Doesburga prosazovala geometrickou abstrakci ve smyslu harmonických linií a ploch, 
provedených jen v základních barvách. Jejich směr abstraktního umění je znám pod názvem neoplasticismus. Rietveld tyto myšlenky převedl do trojrozměrného prostoru a svou židli dodatečně obarvil do oné světoznámé a ikonické podoby v červené, modré, žluté a černé. Jak píše M. Lamarová v katalogu zmíněné pražské výstavy, až v okamžiku, kdy získala barevnost, Červenomodrá židle demonstrovala “prostor pronikající nábytkem”. Bylo to snad v roce 1920 či 1921 (různé prameny uvádějí odlišné letopočty), ale nejpozději v roce 1923, kdy byla Červenomodrá židle reprodukována v časopise skupiny De Stijl a v tomtéž roce vystavena na výstavě Bauhausu ve Výmaru.
Gerrit Thomas Rietveld (1888-1964) v návodu, jak židli sestavit, ukládá zhotoviteli vytisknout tento verš z básně Christiana Morgensterna vespod sedáku:
ESTÉT
Sedím-li, nesedím, jak by
sedět chtělo jenom tělo,
nýbrž duch, vše v duchu pak by
k židli svůj vztah rozvíjelo.
(ze sbírky Beránek měsíc, SNKLU Praha 1965, překlad Josef Hiršal)
Foto: autor, Wikimedia Commons (repro Mondrian)