Indologický seminář. Publikováno v bulletinu Panorama – členském věstníku Klubu přátel výtvarného umění 2015, str. 26-27. Zde je text rozšířen o další obrazový materiál a seznam literatury.
Khmerské památky severní Kambodže
Aleš Krejčí
Původní název tohoto článku byl Před-khmerské a khmerské umění severní Kambodže. Většina z nás si totiž khmerskou říši zasazuje do období let 802-1432, kdy Khmerové vládli svému království z Angkoru. Khmerský národ, jeho jazyk i kultura se však konstituovaly v povodí dolního Mekongu už na počátku našeho letopočtu. Proto je vhodnější mluvit o období před-angkorském a období angkorském. Samotná oblast Angkoru a její úchvatné památky jsou poměrně dobře popsány i v češtině. Proto se v tomto článku budeme věnovat jednak staršímu období, které velké epoše Angkoru předcházelo, jednak méně známým archeologickým lokalitám z angkorského období v severozápadní Kambodži. Během posledních 10 let se totiž významně zlepšila jejich dostupnost pro archeology i turisty: některé silnice dostaly zpevněný povrch a další rozsáhlá území byla vyčištěna od min z doby ústupu Rudých Khmérů do džungle (konec 70. let a 80. léta minulého století). Stabilní situace v posledních dvou dekádách umožnila systematickou práci zahraničních archeologických týmů nejen ve vlastním Angkoru, ale také na odlehlejších místech.
Před-angkorské období
Čínské prameny nás počínaje 3. stoletím informují o říši Funan v dnešním jižním Vietnamu a jižní Kambodži, profitující z vnitrozemských obchodních cest mezi Indií a Čínou. Místní dochované nápisy jsou khmerském jazyce, avšak psané sanskrtským písmem bráhmí a jeho jižními variantami. V této době do Kambodže pronikl jak hinduismus, tak o málo později i buddhismus se svými výtvarnými formami. V Kambodži jsou hlavními archeologickými nalezišti Funanu lokality Angkor Borei a Phnom Da v blízkosti dnešního města Takeo. Tato oblast je každoročně během monzunu částečně zaplavována vodami říčního systému Mekongu a jeho přítoků, proto jsou nejlepší nálezy přeneseny do Národního muzea v Phnom Penhu. Jde především o kamenné figurální plastiky, často v životní velikosti a udivující kvalitě povrchového zpracování, námětově čerpající z višnuistické mytologie a šivaistických symbolů, méně z buddhismu. Poslední čínské zmínky o Funanu jsou datovány kolem poloviny 6. století, jeho význam upadal s rozvojem námořní dopravy a novými přístavy podél pobřeží.
Obr. 1 a | b | c
Sambor Prei Kuk, severní skupina (Prasat Sambor): (a) oktogonální svatyně, (b) detail výzdoby.
(c) Harihara, Sambor Prei Kuk, zač. 7. stol. (Národní muzeum, Phnom Penh).
V kambodžském vnitrozemí se koncem 6. století osamostatnila severní část Funanu, známá jako království Čenla (někdy v přepisu Čendla). Tato říše se sice v dalším století za vlády dvou silných panovníků územně rozrostla na větší část dnešní Kambodže, ale v mezidobích vlády ji vnitřní rozpory drobily na menší bojující státy. Každý vládce si zakládal sídelní město na jiném místě a mnoho se o nich neví. Poté se království rozdělilo na dvě části nebo aliance – čínské zdroje z 8. století hovoří o Horní Čenle a Dolní (Vodní) Čenle. Asi nejvýznamnější lokalitou sjednoceného období říše je Sambor Prei Kuk v provincii Kompong Thom severně od Phnom Penhu. Král Išanavarman I., který vládl v letech 601-628, zde založil město Išanapura jako hlavní město sjednocené říše. Město bylo dál budováno i v době postupného rozpadu Čenly. Bylo obydleno ještě v polovině 10. století, kdy se odtud roku 944 král Radžendravarman I. vrátil s dvorem do Angkoru, zatímco jeho dva předchůdci vládli khmerské říši z Koh Keru (viz níže).
Sambor Prei Kuk sestává ze tří skupin chrámů, z nichž každá je obehnána čtvercovým hrazením (zemním valem a zdí), a několika solitérních zbytků chrámů. V okolí čekají na své odkrytí zbytky a základy dalších staveb. Hrazení hlavních skupin je tvořeno cihlovými zdmi o straně od 200 (severní skupina) do 300 metrů (centrální skupina). Má se za to, že z doby Išanavarmana I. pochází jižní skupina, z pozdního 7. století severní skupina, zatímco centrální skupina chrámů se datuje do 9. století, tedy do angkorského období. Chrámy Čenly mají věžovitý tvar, postavený na čtvercovém půdorysu. Mnohé z nich jsou však oktogonální, což je v této době v nemuslimské části Asie unikátní jev (obr. 1 a). Vesměs jsou postaveny z cihel. Do nich je vyřezán půvabný reliéfní dekór fasád, ornamentální i figurální (obr. 1 b). V pálené cihle se zachovaly i reliéfy lidských hlav a obličejů o velikosti pouhých 5-6 centimetrů! Některé vlysy, portály a překlady dveřních otvorů jsou provedené v pískovci. Vnitřek svatyně osvětluje střešní otvor, ke kterému se stěny věže sbíhají přečnělkovou (nepravou) klenbou, připomínající široký komín. Původně byly zdejší svatyně šivaistické (v jižní je zachovalá jóni, ale lingam nikoliv), později byly „buddhizovány“. Umělecké formy chrámové výzdoby v Sambor Prei Kuk vykazují zřetelnou kontinuitu s ranou fází angkorského umění. (*)
Obr. 2 a | b Sambor Prei Kuk, jižní skupina, svatyně Nandího.
Rané angkorské období
Khmérský princ Džajavarman II. se v roce 795 stal vládcem království Kambudžadésa v severozápadní Kambodži. V roce 802, po několika přesunech svého dvora, se usadil v pohoří Kulen v oblasti Angkoru, prohlásil se za jediného vládce, „boha-krále“ (dévarádžu), uctívaného prostřednictvím státního kultu lingamu, šivaistického symbolu. Král potom přenesl sídlo do nížiny, kde založil město Hariharalya, z něhož se dochovala ústřední skupina chrámů Roluos, ležící východně od dnešního města Siem Reap. Král Jašovarman I., jenž byl u moci v letech 889-915, přenesl hlavní město říše severně od Siem Reapu, mezi pozdější areály Angkor Wat a Angkor Thom. Odtud se vládlo nepřetržitě pět století s jedinou výjimkou let 928-944. Tehdy získal angkorský trůn strýc dvou předcházejících panovníků, který vládl svému území z Koh Keru, 120 kilometrů severovýchodně od Angkoru.
Pro rané angkorské období (9.-10. století) jsou nadále typické stavby z cihel, nyní ovšem umístěné na podezdívkách a terasách z tvrdého pórovitého lateritu. Reliéfy řezané do cihel ustupují ve prospěch reliéfní a sochařské výzdoby vlysů, nik a frontonů, zhotovených z jemnozrnného pískovce, často přivezeného z větší vzdálenosti. Novinkami, typickými pro celé angkorské období, jsou velké okenní otvory vyplněné řadou sloupků z pískovce se soustruženým dekórem dříku (obr. 3 b) a také dlážděné chodníky lemované balustrádami, tvořenými z hlav a těl hadích králů (nágů). Oblíbeným motivem reliéfů jsou mytologické scény, inspirované mj. i staroindickými eposy, a nebeské víly (apsary). Typickou volnou plastikou jsou párové sochy strážců vchodů – lvů nebo lidí (dvarapálů).
Obr. 3 a | b
c | d
Koh Ker: (a) pyramida Prasat Thom, (b) okno se soustruženými pískovcovými sloupky.
(c) Orel Garuda (Koh Ker, Prasat Thom), (d) zápas opičích králů Sugrívy a Valina (Koh Ker, Prasat Chen), obě plastiky z 1. pol. 10. stol., Národní muzeum, Phnom Penh.
Král Džajavarman IV., který vládl v letech 928-41, budoval Koh Ker jako město jménem Lingapura (Město lingamů), což jasně reflektuje tehdy dominantní šivaismus. Centrem areálu na rozloze 5 x 7 km je obdélná vodní nádrž (dnes zarostlá) Rohal Baray. Kolem ní leží v různém stupni zachovalosti přes 100 chrámových staveb. Nejdůležitějším chrámovým areálem v Koh Keru je Prasat Thom (obr. 3 a), údajně stavěný Džajavarmanem IV. už před jeho nástupem na královský trůn. Za třemi hrazeními tohoto chrámu, řazenými v linii za sebou, se v rozměrném nádvoří tyčí monumentální pískovcová sedmipatrová pyramida se stranou dlouhou 55 metrů a výškou 40 metrů; ve fragmentech je zachován zbytek chrámu a obří orel Garuda (višnuistický symbol) na jejím vrcholu. Pyramida je typickým vyjádřením ideového konceptu „chrám-hora“, svým vzhledem připomíná předkolumbovské památky Střední Ameriky, například pyramidu v El Tajínu v Mexiku. Monumentální plastiky orla Garudy nebo zápasících opičích králů z Koh Keru patří mezi skvosty sbírek Národního muzea v Phnom Penhu (obr. 3 c, 3 d).
Vrcholné angkorské období
V 11. a 12. století šla ruku v ruce politická konsolidace khmerské říše a její územní expanze. Významné stavby ze „zlatého věku“ khmérské kultury nalezneme i ve východním Thajsku (Phimai, Phanom Rung) a jižním Laosu (Wat Phu). Khmerské stavitelství v této době zcela nahradilo cihly pískovcovými bloky; podezdívka chrámů zůstává lateritová. Novým architektonickým prvkem jsou dlouhé kamenné chodby, zastřešené robustními kvádry. Na rozměrných reliéfních vlysech se vedle náboženských a mytologických motivů objevují válečné scény i žánrové motivy. Na přelomu 12. a 13. století se za vlády Džajavarmana VII. prosadil mahajánový buddhismus (viz slavné „věže-tváře“ v Angkor Thomu a dalších stavbách v jeho okolí).
Obr. 4 a | b
c |
Preah Vihear: (a) gópura třetího hrazení, (b) jižní průčelí gópury druhého hrazení, (c) reliéf gópury třetího hrazení.
Nejslavnějším khmérským chrámem kambodžského severu je nepochybně Prasat Preah Vihear. Jde o staré kultovní místo z 9. století, zasvěcené Šivovi jako „Pánu vrcholu“, Šikharešvarovi. Král Súrjavarman I., jenž vládl v letech 1002-1049, svatyni výrazně přestavěl na jeden z největších chrámů říše. K dalším významným úpravám došlo za Súrjavarmana II. v první polovině 12. století. Preah Vihear je situován na úbočí horského útesu v pohoří Dangrek na thajsko-kambodžské hranici. Na rozdíl od půdorysných dispozic chrámů a klášterů v rovinatém Angkoru, které jsou vymezeny systémem 2-5 soustředných čtverců či obdélníků (hrazení), Preah Vihear je vystavěn na čtyřech uměle vytvořených terasách, propojených širokým chodníkem a schodišti na ose sever-jih, dlouhé přes 800 metrů. Návštěvník stoupá od severního konce osy směrem k jihu přes jednotlivé terasy, korunované gópurami (vstupními pavilony, obr. 4) a dalšími příčně situovanými stavbami, až na vrchol útesu, na němž je umístěn hlavní chrám, sevřený v nádvoří. Po cestě míjí řadu krásných architektonických detailů i figurálních reliéfů, jako je například vyobrazení kosmologického motivu Kvedlání oceánu mléka podle prastarého hinduistického mýtu; monumentální provedení tohoto námětu je známé z reliéfního vlysu v Angkor Watu. Chrám na vrcholu útesu (prasat) se tyčí 500 metrů nad okolními nížinami a výhled do krajiny umocňuje zážitek z výstupu. Oblast Preah Vihearu byla v letech 1995-96 místem odporu posledních vojenských skupin Rudých Khmérů. Ideový i strategický význam samotného Preah Vihearu byl hned v následujících letech předmětem sporu a dokonce vojenského střetu Thajska a Kambodže. V roce 2001 Thajsko uzavřelo přístup do areálu ze své strany. Od roku 2008 je Preah Vihear zapsán na seznamu kulturního dědictví UNESCO a přístup je možný pouze z kambodžské strany.
Obr. 5 a | b
Beng Mealea: (a) jižní gópura třetího hrazení,
(b) trosky uvnitř druhého hrazení.
Méně známý chrámový areál Beng Mealea leží asi 60 km východně od Angkoru, ale pouhých 7 km od angkorských pískovcových lomů v pohoří Kulen. Areál, ohraničený vodním příkopem (čtvrté hrazení), má úctyhodný rozměr 1025 x 875 metrů. Kamenná stěna třetího hrazení vlastního chrámu vytyčuje půdorys 181 x 152 metrů (obr. 5 a). Dosud nebyl publikován nález žádného textu, podle kterého by se tento chrám podařilo datovat; v khmerských památkách je typickým místem pro vyrytý nápis ostění vstupních portálů. Celkové uspořádání svatyní a nádvoří však stylově velmi koresponduje s Angkor Watem, proto odborníci tvrdí, že tento chrám byl jakousi „generálkou“ krále Súrjavarmana II. (1113-1150), jeho architektů, kameníků a otroků, na stavbu Angkor Watu. Velká část chrámu Beng Mealea je v sutinách. Obrovské hromady pískovcových bloků, pobořené portály, zaplavená nádvoří, rozlomené reliéfní vlysy, polorozbořené chodby a stěny monumentálních rozměrů, to vše prorůstající tropickým lesem – Beng Mealea je asi reálným příkladem stavu, v jakém nalezli první Evropané chrámy Angkoru v polovině 19. století. Většina chrámů Angkoru je nyní opravena, velké stromy vrostlé do kamenných staveb jsou tam ponechány pouze ve slavném klášteře Ta Prohm (viz článek Záchrana památek v tropických lesích). Beng Mealea na svou rekonstrukci teprve čeká. Prohlídka chrámového areálu, nepostrádající romantické prvky, je umožněna jen díky nadzemním lávkám, vybudovaným při natáčení jakéhosi filmu. Beng Mealea tak zůstává možná nejmysterióznějším ze všech khmerských chrámů, přístupných dnes veřejnosti.
(*) Od roku 2017 je areál Sambor Prei Kuk zapsán na seznam světového kulturního dědictví UNESCO.
Literatura
Albanese Marilia: The Treasures of Angkor, White Star Publ., Vercelli, 2006. ISBN 88-544-0117-X
Auboyer Jeannine, Goepper Roger: Umění Dálného východu. Artia, Praha, 1972.
Freeman Michael: Angkor. Asia Books Co., Bangkok, 1999. ISBN 974-8303-09-8
Fahr-Becker Gabriele (Ed.): The Art of East Asia. Könemann Verlag, Cologne, 1999. ISBN 3-8290-1745-6
Krása Miloslav: Angkor. Odeon, Praha, 1985.
Petrotchenko Michel: Focusing on the Angkor Temples. 2014 (3rd ed.). ISBN 978-616-361-118-5
Pijoan José: Dějiny umění, sv. 4. Odeon, Praha, 1979. ISBN 80-7176-956-8
Foto: World Trend
Další články k tématu: Buddhistická architektura, Hinduistické chrámy, Památky v tropech