Indologický seminář. Publikováno v bulletinu Panorama – členském věstníku Klubu přátel výtvarného umění 2013, str. 14-15. Zde je text rozšířen o další obrazový materiál a seznam literatury.

 

Uríský styl
v kontextu hinduistické chrámové architektury

 

Aleš Krejčí

 

Uríský styl nepřesáhl svými architektonickými výtvory hranice Urísy (dnes svazový stát Odiša) a Bengálska. Mezi největší skvosty hinduistického umění středověké Indie se však pevně zařadil kompozičními prvky a sochařskou výzdobou svých vrcholných děl.

 

 

Starověk a doba Guptovců

 

Není pochyb o tom, že už ve starověké Indii existovaly oltáře a obětiště k provádění bráhmanského rituálu. Snad se už jednalo o zastřešené chrámy, ale byly postaveny ze dřeva nebo cihel, tedy z materiálů, které špatně odolávají indickému klimatu a zubu času. Nejstarší dochované kamenné stavby v Indii tak pocházejí od vyznavačů buddhismu z období říše Maurjů (4.-2. stol. př.n.l.) a jejích nástupnických států. Jednalo se jak o jeskynní svatyně čajtja (Kárlé ve státě Maharáštra), tak o volně stojící stúpy (Sánčí v Madhjapradéši) s bohatou reliéfní výzdobou. Pro hinduistickou část obyvatelstva Indie musely být silnou inspirací a výzvou. Avšak teprve z období dalšího územního sjednocení velké části severní Indie za vlády Guptovců (4.-6. stol.) máme zachovány kamenné svatyně zasvěcené védským a hinduistickým božstvům. Paradoxem je fakt, že dochované památky leží vesměs na periferii území Guptovců nebo jižněji od něj na Dekkánské plošině, nezasažené vpády Hunů, kteří nakonec onu říši vyvrátili.

 

 

 

 

 

 

 

a | b | c                

Obr. 1   Hinduistické chrámy s půdorysem blízkým buddhistickým klášterům a svatyním:

a) Ladkhanův chrám (Aihole) [2]    b) jeskynní chrám 15 (Ellóra, 7. stol.) [6]    c) chrám Durgy (Aihole) [2]

 

V této době si už hinduističtí sochaři osvojili potřebné řemeslné a kompoziční dovednosti, což dokazují svými monumentálními figurami ve vysokém reliéfu, zobrazujícími boha Višnu a jeho avatáry v jeskynních chrámech (Udaygiri v Madhjapradéši, Badámí v Karnatáce). V dalších staletích se indické sochařství s architekturou propojí v nerozlučný celek, který dnes vnímáme jako jeden z hlavních atributů indického výtvarného umění. Přímé doklady volně stojící chrámové architektury z guptovského období jsou však velmi chudé. Inspiraci půdorysem buddhistických staveb nezapřou chrámy v Aihole (Karnatáka) z 5.-6. století (obr. 1): Ladkhanův chrám svým hypostylem připomíná buddhistické kláštery (viháry), zatímco chrám bohyně Durgy kopíruje podélný půdorys svatyně zakončený polokruhovou apsidou (čaitja); obě tyto stavby se nám dnes jeví spíše jako experimenty, které nenašly pokračovatele. Za nejstarší prototyp hinduistického svatostánku je tak považován chrám č. 17 v Sánčí, datovaný rokem 415 (obr. 2). Jedná se o jednoduchou přízemní stavbu o čtvercovém půdorysu, vztyčenou na kamenné platformě (adisthana), s plochou střechou a sloupovým portikem. Tento typ prošel v poguptovské době dynamickým vývojem, který vyvrcholil v 9.-13. století monumentálními díly, jenž dodnes patří ke klenotům indického chrámového stavitelství.

Obr. 2   Chrám 17 (Sánčí, 5. stol.)

 

Vývoj chrámu v době poguptovské

 

Objekt uctívání, ať už je to figurální vyobrazení božstva nebo Šivův lingam, je umístěn ve čtvercové cele (garbha-griha), která je osvětlena jen přes dveřní otvor a do které mívá přístup pouze bráhman. Věřící mu předávají obětiny a přijímají od něho požehnání ve vstupní předsíni (antarala). Toto prosté uspořádání brzy nepostačovalo většímu počtu věřících a potřebám rituálu. Chrámy se proto začaly rozšiřovat o další síň v podélné ose směrem naproti přicházejícím věřícím. Tato sloupová síň (mandapa) je mnohem prostornější než samotná cela a má funkci shromažďovací (maha-mandapa). Vnitřní svatyně chrámu bývá obklopena chodbou (patha), která umožňuje věřícím obřadní obcházení svatostánku ve směru hodinových ručiček (pradakšina). Shromažďovací síň i chodba se dále mohou v příčných osách rozšiřovat pravoúhlými výklenky, zakončenými okny pro osvětlení interiéru (obr. 3). Celý chrám bývá uvnitř i vně vybaven řadou dalších výklenků a bohatě zdoben figurálními reliéfy. Je potřeba si uvědomit, že veškeré zvětšování vnitřního prostoru chrámu bylo omezeno diktátem prosté statiky stěn, sloupů a překladů, protože indická architektura před příchodem islámu na přelomu 12. a 13. století neznala pravou klenbu! Podle potřeby je v podélné ose stavby vybudována také vstupní síň (ardha-mandapa), obětní síň (bhoga-mandapa) a taneční síň (nata-mandapa), která bývá někdy vysunuta před chrám jako samostatný pavilon. Mandapy mívají dekorativní střechu pyramidového tvaru (kadamba), poskládanou z mnoha horizontálně položených kamenných kvádříků a desek. V prodloužení podélné osy chrámu se umisťuje vstupní brána (tórana), která může být včleněna do obvodové stěny (někdy vybavené arkádami), ohraničující celý chrámový okrsek.

 

Obr. 3  Půdorys Lakšmanova chrámu (Khadžuráho, 10. st.) v uspořádání 1+4 (paňčajatana) na adisthaně. [5]

 

Rozšíření původního půdorysu do délky a šířky vyvolalo potřebu zdůraznit při vzdáleném pohledu na celou stavbu umístění vnitřního svatostánku. Nad touto čtvercovou vnitřní svatyní proto byla vztyčena nástavba, zprvu nevysoká, později rostoucí jako věž a kolem roku 1000 už dosahující výšky desítek metrů. V kosmologickém pojetí chrámu jako obrazu či modelu celého vesmíru symbolizuje jeho věž „světovou horu“ Méru, sídlo bohů. Tato čtyřboká věž je dodnes hlavním atributem hinduistických chrámů a její tvar a detailní provedení umožňují stavbu zařadit časově i stylově. V poguptovském období se v severní Indii vyvinula věž se zaoblenými stěnami, přiklánějícími se s rostoucí výškou věže blíž k vertikální ose (šikhara). V tomtéž období se v jižní Indii ustálil vzhled věže na pyramidovém či jehlanovém tvaru (vimána), s hlubokým dekorativním prolamováním celého povrchu a zaobleným vrcholem. Oba typy věží jsou bohatě skulpturálně dekorované, často opakováním zmenšenin tvaru věže na jejích bocích. Asi jedinou lokalitou, kde lze vedle sebe najít šikhary i vimány, jsou chrámy v Pattadakalu (Karnatáka) ze 7.-8. století. Nejslavnějšími představiteli severoindického či nágarského stylu jsou Kandarija-Mahadévův chrám v Khadžuráhu (Madhjapradéš) a Lingarádžův chrám v Bhuvanéšvaru (Urísa), v oblasti jihoindického či drávidského stylu Brhadíšvarův chrám v Tančavúru (Tamilnád); všechny tyto chrámy pocházejí z 11. století. Indické chrámové věže se s hinduistickým náboženstvím rozšířily do dalších zemí jižní a jihovýchodní Asie. Tvary severoindických šikhar nalezneme v kathmándské kotlině v Nepálu, v buddhistickém Baganu (Barma) i khmerském Angkor Watu (Kambodža). Přítomnost vimán v indonéském Prambananu (Jáva) nebo v Čampě (Vietnam) můžeme chápat v přímé souvislosti s námořními aktivitami jihoindických Čólů, jávských Šailendrů a „vietnamských“ Čamů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

a | b

Obr. 4    Tvar severoindických chrámových věží:

a) bundelkhandský styl: šikhara (Kandarija-Mahadévův chrám, Khadžuráho) [3]
b) uríský styl: rekha deul  (Lingarádžův chrám, Bhuvanéšvar)

 

Severoindická škola a styl Kalinga

 

Základní dělení chrámové architektury Indie na severní a jižní školu je obecně přijímáno. V podrobnějším stylovém nebo regionálním členění severní školy, která je geograficky rozsáhlejší, však odborníci nejsou zajedno. Důvodem je značná svoboda, se kterou indičtí tvůrci využívali architektonické a sochařské prvky i z jiných oblastí své země. Hinduistická architektura se dá jen obtížně škatulkovat, což je ostatně příznačné i pro jiné projevy indické historie a současnosti. Severoindické chrámy mají řadu shodných prvků. Typické je zaoblení hran stěn šikhary, velký svisle rýhovaný disk (amalaka), položený na jejím vrcholu, dekorace šikhary vodorovnými římsami, rozčlenění každé ze čtyř stěn po celé výšce probíhajícími třemi či pěti svislými segmenty (triratha, paňčaratha) nebo další chrámy ve tvaru zmenšenin hlavního chrámu, postavené v jeho blízkosti. Přesto lze v klasickém severoindickém stavitelství rozlišit přinejmenším dva rozdílné styly (obr. 4). Bundelkhandský styl je reprezentován chrámy v Khadžuráhu z období vlády Čandélů v 10.-12. století. Architektonicky se vyznačuje především důrazem na výškový rozměr: návštěvník musí nejprve stoupat na 2-3metrovou platformu, aby po dalším strmém schodišti vystoupil do úrovně vlastní chrámové podlahy ve vstupní mandapě. Štíhlé šikhary tohoto stylu jsou rozšířeny po celé severní Indii i do okolních zemí.

Obr. 5   Základní architektonické prvky uríského stylu

 

Druhým výrazným severoindickým stylem je styl uríský, nazývaný také styl Kalinga podle starověkého jména této oblasti na břehu Bengálského zálivu. Šikhara je zde robustnější, stěny se výrazněji zaoblují až v její nejvyšší části a hustě vrstvené vodorovné římsy věže připomínají vosí hnízdo (rekha deul). Chrámovým síním s vysokou pyramidovitou střechou, která je opticky téměř odděluje od ostatních částí chrámu, se v uríském stylu říká pida deul, shromažďovací síň se nazývá džagamohana (obr. 5). Stavební vývoj uríského stylu je spojen s prosperující vládou dynastie východních Gangů mezi 7. a 13. stoletím. Lze jej dobře dokumentovat na řadě dochovaných chrámů v okolí jezera Bindu Sagar v uríské metropoli Bhuvanéšvaru (obr. 6).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

a | b
c | d 

Obr. 6    Chrámy v Bhuvanéšvaru:  (a) Vaitalův, (b) Parasuraméšvarův, (c) Muktéšvarův, (d) Lingarádžův .

 

Za nejstarší a vývojově odlišný typ je v Bhuvanéšvaru považován nevelký Vaitalův chrám z 8. století, který svou podélnou střechou (khakara deul) ještě připomíná „valenou klenbu“ buddhistických jeskynních svatyní čaitja. Za raný příklad uríského stylu s deulem lze považovat Parasuraméšvarův chrám z téže doby; střecha jeho shromažďovací síně je však ještě sedlová. Další vývoj uríského stylu nás vede přes Brahméšvarův chrám z 9. století (*) k Muktéšvarovu chrámu datovanému kolem r. 950. Posledně jmenovaný chrám není veliký, jeho šikhara je vysoká jen 11 metrů, avšak představuje už všechny typické prvky uríského stylu, včetně bohaté plastické výzdoby a ojedinělé klenuté tórany s dvěma robustními sloupy, což mu vyneslo přídomek „sen z pískovce“. Chrám Radža Rani z 11. století z načervenalého pískovce je proporčně ještě elegantnější a ženské figury na jeho fasádě okouzlí každého milovníka umění (obr. 7). Vrcholným dílem této epochy je ovšem mohutný Lingarádžův chrám z přelomu 11. a 12. století (obr. 6d). Je postaven v obdélném ohrazeném okrsku o rozměrech 150 x 125 metrů a jeho šikhara je vysoká 54 metrů. Ozdobně zmenšené šikhary na jejích stěnách (anga-šikhary) jsou vedeny po stranách středních segmentů stěn věže, na rozdíl od Kandarija-Mahadévova chrámu v Khadžuráhu, na němž jsou dekorativní šikhary situovány na střed stěny (obr. 4a). Na rozdíl od ostatních chrámů v Bhuvanéšvaru, které jsou čistě památkovými objekty, aktivně využívaný Lingarádžův chrám bohužel není přístupný ne-hinduistům.

Obr. 7    Detail výzdoby chrámu Radžarani (Bhuvanéšvar)

(*) Oproti tvrzení starší literatury vzhled Brahméšvarova chrámu s půdorysným uspořádáním paňčajatana a jeho výzdoba  stylově odpovídá spíše 11.-12. století.

 

Závěrečnou fázi vrcholného období uríského stylu představuje Súrjův chrám v 65 km vzdáleném Konáraku na pobřeží moře (obr. 8). Tento chrám z poloviny 13. století, má ještě impozantnější rozměry areálu (zhruba 500 x 300 m) a vlastní stavby. Proslavila ho třímetrová reliéfní kola na obvodu chrámové platformy, symbolizující vůz slunečního boha Súrji. Rekha deul chrámu v Konáraku se už před staletími zřítil, ale rozměry monumentálního pida deulu, v dávných dobách nazývaného Černá pagoda, naznačují, že rekha deul musel mít výšku kolem 70 metrů. Súrjův chrám proslul vynikající figurální výzdobou. Tu tvoří volně stojící postavy nebeských hudebnic v nadživotní velikosti na střechách tří pater pida deulu a také bohaté reliéfy na vlysu platformy této stavby, mj. i s erotickými náměty. Ač silně poškozena slaným mořským vzduchem, sochařská výzdoba Súrjova chrámu patří k absolutním vrcholům středověkého indického sochařství. Mluvíme-li o uríském chrámovém stavitelství, musíme jistě zmínit i Džagannáthův chrám v nedalekém Purí (obr. 9). Patří k nejdůležitějším hinduistickým chrámům v Indii, jako každé významné poutní místo však prošel během staletí řadou úprav a přestaveb. Navíc je přístupný pouze věřícím hinduistům, podobně jako hlavní chrám v Bhuvanéšvaru.

Obr. 8   Súrjův chrám v Konáraku.                             Obr. 9   Džagannáthův chrám v Purí (12.-16. stol.).

 

Literatura

[1] Auboyer Jeannine, Goepper Roger: Umění Dálného východu. Artia, Praha, 1972.

[2] Craven Roy C.: A Concise History of Indian Art. Thames and Hudson, London, 1976.
      ISBN 0-500-20146-3

[3] Deva Krishna: Khajuraho. Archaeological Survey of India, New Delhi, 2002. ISBN 81-87780-10-X

[4] Mitra Debala: Konarak. Archaeological Survey of India, New Delhi, 2003. ISBN 81-87780-11-8

[5] Pijoan José: Dějiny umění, sv. 4, kap. 10. Odeon, Praha, 1979. ISBN 80-7176-956-8

[6] Srinivasan P.R.: Ellora. Archaeological Survey of India, New Delhi, 2007. ISBN 81-87780-43-6

 

Foto:  World Trend, Wikimedia Commons (mapka).                                                            Sponzor stránky

 

Další články k tématu:   Indická architektura,   Indická monolitická architektura,   Asijské umění v ČR

 

ZPĚT